FRABATO

Czech edition of the novel FRABATO online, as most translations contain several differences and simplifications.
For this, see this article: "Differences in the novel FABATO"

FRABATO 

1. KAPITOLA 
V drážďanském společenském domě byla právě přestávka a v přeplněném 
přednáškovém sále panovalo mezi posluchači velké vzrušení; jejich hovory 
se točily převážně kolem přednášejícího parapsychologa Mistra Frabata. 
První část přednášky zaujala všechny posluchače, neboť až do dnešního 
večera nikdo z nich neviděl provádět experimenty přesahující hranice možností. 
Všechny přítomné překvapila a zanechala v nich hluboký dojem. V hledišti byly 
zastoupeny všechny společenské vrstvy. Pronikavý hlas zvonku vyzval obecenstvo 
v sále i na chodbách, aby zaujalo svá místa. Po druhém zvonění ztichla celá 
síň, světla zhasla a opona se pomalu zvedala. Jeviště osvětloval křišťálový 
lustr a vrhal jasné světlo na stůl umístěný uprostřed jeviště. Na stole, 
pokrytém brokátovou pokrývkou, stála sklenice s vodou, vedle stolu židle. Poněkud 
opodál stálo v půlkruhu rovněž několik židlí. Jeviště nepůsobilo dojmem 
kouzelnické scény, jak tomu při podobných přednáškách obvykle bývá. Nebylo 
zde nástrojů, ani náčiní či hůlek a ani jiných pomůcek. Zvědavost obecenstva 
vrcholila. Pružnými kroky vešel Mistr Frabato do středu jeviště a lehce se 
uklonil. Neměl na sobě nic mystického a ani jinak nápadného. Svou poněkud silnější 
postavou, tmavohnědými vlasy a elegantním smokingem se od ostatních lidí nelišil. 
Pouze jeho tmavohnědé hluboké oči měly v sobě něco tajemného, skrývalo se 
v nich cosi nevyzpytatelného a neprozkoumatelného. Pohled vyjadřoval dobrotu i 
přísnost, laskavost i milosrdenství a zářil na každého, komu byl právě věnován. 
Když se ztišila bouře potlesku, učinil Frabato oběma rukama gesto, jímž si 
vyžádal klid. Pokračoval v přednášce:“Dámy a pánové, v prvním díle své 
přednášky jsem vám objasnil podstatu a působení sugesce a autosugesce v teorii 
i praxi. Svými experimenty jsem dokázal, že se sugesce nechá provádět na jakoukoliv 
vzdálenost. Vylíčil jsem vám, že její podstata vězí v ovlivňování podvědomí. 
K dokonalejšímu pochopení si to nyní ještě zopakujme. Jak je vám již známo, 
sídlí normální vědomí v duši a je ve fyzickém těle uváděno v činnost 
velkým mozkem. Právě tak je tomu u podvědomí, jež je též vlastností duše 
a je jako protipól vědomí uváděno ve fyzickém těle v činnost malým mozkem. 
S ohledem na praktické využití podvědomí věnujme nyní pozornost studiu psychologické 
funkce malého mozku, tedy podvědomí. U každého člověka, který si je vědom 
svých pěti smyslů, je sféra normálního vědomí stále činná, což znamená, 
že člověk je schopen využívat permanentně funkce normálního vědomí. Není 
jediné síly v Universu a tedy ani v člověku, která by neměla svůj protiklad. 
Proto také vše, co v normálním vědomí chápeme pod pojmem myšlení, cítění 
a chtění, dále paměť a rozum, zrcadlí se v podvědomí jako i opačný účinek. 
Na základě tohoto poznatku můžeme podvědomí považovat za svého protivníka. 
Hnací síla, čili impuls ke všemu, co si nepřejeme, jako naše vášně, chyby 
a slabosti, vychází právě z této sféry, tj. z podvědomí. Musíte se proto 
naučit, aby vám tento vašemu Já“ do jisté míry nepřátelský aspekt nejen 
neuškodil, ale naopak vám byl nápomocen. Podvědomí potřebuje k svému uskutečnění 
na hmotné úrovni čas a prostor, tedy dva základní principy, které musí mít 
každá věc, má-li být přenesena ze světa příčin do skutečnosti. Jestliže 
tedy odejmete podvědomí čas a prostor, přestane opačná polarita na vás působit, 
čímž je vám dána možnost přimět vědomí k tomu, aby přispělo k uskutečnění 
vašich přání. V tomto vypojení podvědomí vězí klíč k praktickému upotřebení 
autosugesce a sugesce. Formule, které si pro autosugesci zvolíte, musí mít 
bezpodmínečně přítomný čas a rozkazovací způsob. Chcete-li si např. v sobě vypěstovat 
vlastnost klidu, bude formule pro autosugesci znít: ‚Jsem klidný!’ Nejúčinněji 
a nejpronikavěji pracuje podvědomí v noci, tedy když člověk spí. Ve spánku 
je činnost normálního vědomí zastavena, takže nadvládu má podvědomí. Proto 
je doba, kdy se tělo ukládá ke spánku, nejvhodnější pro příjem sugestivní 
formule, tedy těsně před usnutím, ale také bezprostředně po probuzení, kdy 
se ještě nacházíte v tak zvaném polospánku. Tím ovšem není řečeno, že 
by pro autosugesci nebo sugesci nebyla vhodná i jiná doba. Ale nejvhodnější 
jsou tyto dva časové termíny. S jakými myšlenkami a pocity usínáte, s takovými 
pracuje podvědomí ve spaní. Proto nikdy neusínejte s myšlenkami na starost, 
žal a depresi. Zbývá ještě podotknout, jaká přání se dají autosugesci splnit. 
Zde platí všeobecné pravidlo: splnit se dá každé přání, které se týká 
ducha, duše a těla, např. zušlechtění povahy, dosažení zdraví, rozvoj různých 
schopností a podobně. Naproti tomu není možno dosáhnout autosugesci přání, 
která nemají nic společného s osobností, jako např. výhry a podobně. K 
volbě dalšího přání přejděte vždy teprve tehdy, když jste s dosaženým 
úspěchem prve zvoleného přání dokonale spokojeni. Trpělivost a vytrvalost 
vedou v každém případě, tedy i zde, k žádaným výsledkům. Nyní pohovořím 
o jiném tématu s vyšším významem: o magnetismu, nebo-li takzvané radioaktivitě 
člověka. Jestliže vám mám podstatu magnetismu dokonale vysvětlit, musím překročit 
vytýčený program, neboť naše téma si vyžádá několik dalších přednášek. 
Hned zpočátku je nutno si uvědomit, že všechny věci tohoto světa vyzařují 
a pohlcují paprsky. Každá věc nezáří stejně a také nepřijímá paprsky 
stejně, neboť to závisí na citlivosti dotyčného předmětu. Na takových zákonech 
spočívají veškeré magické nástroje a talismany. Toto je však speciální 
obor, kterým se zde nehodlám zabývat. Chci vám jasně a stručně vysvětlit 
podstatu magnetismu a dokázat ji praktickými experimenty. Krátce řečeno, magnetismus 
je nejdokonalejším výtažkem člověka, je životní silou a hmotou, v níž se 
všechny paprsky pohybují, je spojením mezi tímto a oním světem a je též pojítkem 
mezi lidmi. Záření není ušetřen ani člověk. Síla a čistota lidského záření 
závisí na zdraví člověka, na jeho vůli, charakteru a duševní vyspělosti. 
Čím jemnější, hlubší a čestnější jsou myšlenky člověka, jeho život 
a skutky, tím čistší, jemnější a pronikavější jsou jeho paprsky. Pro dnešek 
však dost, neboť o magnetismu by se daly psát celé knihy. Při mém krátkém 
čase se však zatím musíte spokojit s tímto stručným vysvětlením. Svou teorii 
doplním ještě předvedením několika praktických důkazů. Prosím, aby z obecenstva 
přišly ke mně na pódium tři osoby.“ Frabato čekal s úsměvem, kdo bude mít 
k experimentům odvahu. Sálem se nesl šepot a šum. Přecházel po pódiu sem a 
tam, jeho počínání postrádalo obvyklého konání okultistů. Když nikdo nepřicházel, 
učinil pravou rukou povzbuzující gesto a pravil: „Nebojte se, nic se vám nestane, 
jen ke mně nahoru na jeviště! Také já jsem rád veselý, rád se bavím a společnost 
je mi někdy milá i na jevišti.“ Na tuto výzvu povstala jedna hezká plavovláska 
a nesmělými kroky stoupala po schůdcích na jeviště. Frabato vtipně pronesl: 
„Hleďme, všeobecně se má zato, že jsou ženy slabé pohlaví, a tato hezká 
slečna nás přesvědčila o opaku.“ V sále se ozval smích a hned se zvedlo 
několik osob a pospíchaly na jeviště. Opět učinil Frabato pohyb rukou a řekl: 
„Dost prosím! Spokojím se s tímto počtem, neboť by sem na jeviště přispěchali 
všichni a já bych musel sám do sálu.“ Jeho vtipné poznámky rozesmály všechny 
přítomné. Frabato se obrátil k osobám na jevišti a pravil: „Prosím nyní, 
abyste mi laskavě zapůjčili nějaký předmět, který nosíte u sebe, položili 
ho na stůl, a pak pod kontrolou opustili sál.“ První povstala světlovlasá 
slečinka, sňala z ruky stříbrné náramkové hodinky, položila je na stůl a 
odstoupila. Další předmět, náprsní tašku, dal na stůl mladý muž. Podle 
svého chování očekával žert, který si nechtěl nechat ujít. S laskavými 
slovy se Frabato obrátil na starší dámu a vybídl ji, aby k pokusům přispěla 
svým krásným náhrdelníkem. Polichocena Mistrovou výzvou, sňala dáma řetěz 
posázený drahokamy a položila ho rovněž na stůl. „Na úvod vám předvedu 
menší psychotronický experiment, jenž se do jisté míry týká magnetismu, pouze 
s tím rozdílem, že dotyčné osoby, které byly s odloženými předměty ve spojení, 
zanechaly na nich, aniž by to tušily, nepatrné množství svého živočišného 
magnetismu. Školený jasnovidec může díky tomuto magnetismu zjistit, co vše 
se s předměty odehrálo a kdo s nimi přišel do styku. Přitom nezáleží na 
tom, je-li předmět z blízké nebo dávné minulosti.“ „Neusmívejte se tak,“ 
obrátil se Frabato k blondýnce, která přes svůj úsměv byla plná pochybovačných 
myšlenek. „Čtu ve vašich myšlenkách,“ pokračoval, „a proto vám předložím 
důkaz“. Přistoupil ke stolu, vzal do ruky náramkové hodinky a hluboce se soustředil. 
Téměř bez dechu ho publikum pozorovalo a napjatě očekávalo, co bude následovat. 
Frabato držel hodinky a jeho zrak byl upřen do dálky, jako by chtěl něco spatřit. 
Náhle procitl, trhl sebou a obrátil se k blondýnce s těmito slovy: „Máte vskutku 
odvahu. Kdybych já šel na přednášku o jasnovidectví, určitě bych si bez dovolení 
nevzal s sebou cizí věc. Vidím, že za zády vaší sestry činíte tak pravidelně. 
Hodinky dostala vaše sestra k biřmování od tety, která zemřela následkem úrazu. 
Vaše sestra si tohoto dárku velmi váží, považuje ho za upomínku na tetu, a 
proto hodinky nenosí. Není od vás hezké, že je nosíte vy. Poučte se a vícekrát 
nevezměte tyto hodinky na ruku.“ Na obličeji dívky bylo vidět, že Frabato 
mluví pravdu. Zrudlá a zahanbená hleděla k zemi. Frabato položil hodinky zpět 
na stůl. V tomto okamžiku si chtěl mladík hbitě vzít svou náprsní tašku 
nazpět, což vyvolalo v hledišti smích. Frabato však mladíka předešel a pravil: 
„Nezdá se, že byste měl čisté svědomí, když máte takový spěch svou tašku 
ukrýt. Podívám se raději, co za tím vězí.“ Frabato si s taškou chvíli 
pohrál, načež bez velké námahy zjistil důvod. Obrátil se k mladíkovi se slovy: 
„Mladý muži, vidím ve vaší tašce modrou obálku s fotografií velmi hezkého 
děvčete, jemuž jste slíbil hory doly a získal tak její srdce. Ta dívka vám 
pevně věří, neboť pochází z velmi vážené rodiny a dosud neměla žádný 
milostný poměr. Zároveň ale vidím ve vaší tašce koncept milostného dopisu 
jiné dívce, kterou jste před nedávnem poznal na zábavě. Tato dívka se vám 
zalíbila pro její koketní chování. Nerad se pletu někomu do soukromých záležitostí, 
ale mohu vás ujistit, že ani jednu, ani druhou nepovedete k oltáři.“ Mladík 
zbledl a koktavě pravil: Jak je to jen možné, že tak všechno víte a uhodnete? 
Před vámi nelze mít tajemství, nechtěl bych s vámi přijít často do styku.“ 
Obecenstvo propuklo opět v bouřlivý smích a se zájmem očekávalo další. Frabato 
odložil mladíkovu tašku a obrátil se ke starší dámě: Jistě dovolíte, abych 
zde vylíčil osudy vašeho náhrdelníku.“ Pronášeje tato slova, vzal náhrdelník 
do rukou a pokračoval: „Tento šperk se dědí již po pět generací. Původní 
majitelé byli velmi bohatí šlechtici, žijící ve Francii. Za revoluce byli sťati 
gilotinou. Každému majiteli přinesl náhrdelník něco velmi nepříjemného a 
vám též. Když váš manžel přišel ve válce o život, odvrátilo se od vás 
štěstí a dlouho jste vedla strastiplný život. Jste odkázána na malou rentu, 
kterou vám jako poškozené válkou vyplácí stát. Náhrdelník vidím dvakrát 
v zastavárně. Jelikož je to pro vás vzácný dědičný předmět, dala jste 
pokaždé s velkou obětí dohromady částku, abyste ho mohla vyplatit.“ Položil 
náhrdelník opatrně na stůl a obrátil se k publiku. S klidným hlasem pronesl: 
„Prosím, aby jedna paní a jeden pán z obecenstva doprovodili tyto pokusné osoby 
ven, čímž bude zaručena kontrola.“ Frabatovo přání bylo splněno a po krátké 
chvíli opustilo pět osob sál. „Nyní, když jsou mé pokusné osoby z dohledu 
a doslechu, naplním každý předmět svou magnetickou silou a určitou myšlenkou. 
Výsledek nabíjení se projeví v okamžiku, jakmile budou předměty opět v rukou 
svých majitelů. Prosím, abyste učinili návrh, jaký účinek se má u každé 
osoby projevit.“ Uprostřed sálu povstal černovlasý pán a žádal o slovo. 
„Nuže pane,“ řekl Frabato, „máte nějaký skvělý nápad?“ Poněkud nejistě 
pravil oslovený: „Kdyby to bylo možné, bylo by jistě veselé, aby předměty 
byly impregnovány takto: až si ona slečna vezme hodinky, nechť propukne v hlasitý 
smích.“ V sále zazněl potlesk a na Frabatově veselém obličeji bylo vidět, 
že je srozuměn. Požádal pána, aby k němu přišel na jeviště. Se srdečným 
stiskem ruky mu poděkoval za dobrý nápad a požádal ho, aby určil ovlivnění 
dalších předmětů. Pán pohlédl s úšklebkem na náprsní tašku a pravil: 
„Bude jistě komické, až onen zamilovaný mladík propukne za trest v usedavý 
pláč.“ Opět zazněl sálem smích a trvalo delší dobu, než se obecenstvo 
utišilo. S kývnutím hlavy řekl Frabato příjemnému pánovi: „Zdá se, že 
jste herec, a to komik, že přicházíte na tak znamenité nápady. Měl jste raději 
zůstat u svého dřívějšího povolání a nezaměnit je s kancelářskou prací.“ 
S dotyčným pánem to trhlo, a ačkoliv byl v rozpacích, kývl hlavou na znamení, 
že Frabato mluvil pravdu. Byl toho času úředníkem u jedné velké firmy, ale 
než místo přijal a dopracoval se určitého postupu, byl zaměstnán jako artista 
a klaun v kočujícím cirkuse. Frabato se obrátil k publiku s otázkou, co se má 
stát s náhrdelníkem. V první řadě povstala paní a zvolala: „Protože tento 
řetízek přinášel jen neštěstí a navzdory tomu ho i nynější majitelka má 
v lásce, bylo by na místě, aby ho paní, jakmile vezme řetízek do rukou, s pocitem 
hnusu odmrštila.“ V sále zavládlo ticho, podle něhož Frabato usoudil, že 
všichni přítomní s tímto návrhem souhlasí. Pán na jevišti chtěl odejít, 
ale Frabato ho požádal, aby ještě zůstal a prokázal mu laskavost s další 
spoluprací. Frabato přecházel jeviště a pravou rukou prováděl různá gesta. 
Po krátké chvíli se zastavil, vzal hodinky opatrně do jedné ruky a druhou rukou 
po nich přejížděl. Obličej mu zbledl a celý jeho výraz prozrazoval, že duchovně 
intenzivně pracuje. Asi za tři minuty hluboce vydechl a přes jeho tvář přeletěl 
úsměv. Položil hodinky na původní místo a vzal do ruky další předmět, náprsní 
tašku. V chůzi nad ní prováděl různá komická gesta a za několik okamžiků 
ji rovněž položil. Po celou tuto dobu nevymizel z jeho obličeje úsměv. Řetízek 
nechal ležet na svém místě, tři kroky poodstoupil a upřel svůj zrak na opál 
uprostřed náhrdelníku. Stál s fascinujícím klidem, pohyboval pouze pravou rukou, 
jako by něco odhazoval. Načež pohlédl na mlčky stojícího pána, jenž ho se 
zájmem pozoroval. Požádal pána, aby ho na pódiu zastupoval podle pokynů, které 
mu také ihned oznámil. „Mohlo by se mi totiž vytýkat,“ dodal, „že zde 
pracuji s hypnózou, a proto odejdu do bufetu. A vy pane, požádáte majitele těchto 
předmětů, aby si je vzali nazpět. Účinek, jenž si přítomní přáli vidět, 
se projeví a bude pro každého dostatečným důkazem o existenci magnetismu. Prosím 
dva pány o doprovod, aby mne kontrolovali a mohli potvrdit, že pokusné osoby na 
dálku neovlivňuji.“ Obecenstvo dávalo potleskem najevo svou spokojenost s experimenty. 
V doprovodu dvou pánů odcházel Frabato postranní uličkou. Frabatův zástupce 
se rychle se svou úlohou sžil. Nejprve požádal u dveří stojícího pána, aby 
zavolal očekávané osoby zpět do sálu. Všichni tři se k jevišti blížili 
nesmělými kroky, neboť na sobě cítili zraky přítomných. Zástupce je oslovil: 
„Mistr Frabato si přeje, abyste omluvili jeho nepřítomnost, šel se občerstvit 
do bufetu. Pověřil mě, abych s vámi dokončil jeho experiment. Vezměte si, prosím, 
každý svůj předmět a vraťte se na svá místa.“ Blondýnka měla velmi naspěch 
a zlostně uchopila hodinky. Jakmile si je připnula na ruku, propukla v hlasitý 
a srdečný smích, kterým strhla k smíchu a potlesku celé obecenstvo. Mladý 
muž, který mezitím zastrčil svou náprsní tašku, se na své místo vracel poněkud 
rozechvěn. Sotva usedl, dal se do hlasitého pláče. Starší paní sáhla po svém 
šperku s určitou obavou. Jakmile se ho dotkla, uchvátil ji k němu takový odpor, 
že ho prudce odhodila do rohu jeviště. Smích a potlesk burácel sálem. Než 
se publikum uklidnilo, zvedl Frabatův zástupce náhrdelník a podal ho své majitelce. 
Sám se uklonil a rovněž se vrátil do sálu. Opona pozvolna padala a ze sálu 
odcházeli návštěvníci, kteří se chtěli občerstvit nebo si zakouřit. Hlas 
zvonku ukončil přestávku a všichni pospíchali na svá místa, aby nic nezmeškali. 
I během této pauzy se hovor točil jedině okolo Frabata, ve kterém všichni přítomní 
viděli zázračného muže. Frabato se stal rázem miláčkem obecenstva. Jakmile 
se objevil na jevišti, byl pozdraven dlouhotrvajícím potleskem. Děkoval za tolik 
projevené sympatie a žádal přítomné, aby ho nepovažovali za nadpřirozeného 
člověka. Po tomto krátkém úvodu hovořil dále tichým, ale pevným hlasem. 
„Kdo z vás se cítí nemocen, nechť přijde na jeviště a usedne na připravenou 
židli u zdi.“ Pacienti se okamžitě hrnuli k pódiu, ale Frabatův hlas je zadržel 
slovy: „Žel bohu, všichni se sem vejít nemůžete. Stačí mi oněch třicet 
sedících.“ Po těchto slovech se lidé vraceli na svá místa, avšak jeden mladík 
zůstal stát v rohu jeviště, přestože si neměl kam sednout. Frabato si prohlížel 
jednoho po druhém, a když spočinul na stojícím mladíkovi, promluvil k němu: 
„Mladý muži, vy se musíte se svým případem obrátit na specialistu, neboť 
vaši chorobu nejsem oprávněn léčit. Bylo by vám jistě velmi trapné, kdybych 
objasnil příčinu vaší nemoci.“ Mladík zrudnul a zahanben opustil jeviště. 
Většina posluchačů vytušila, o jakou nemoc v tomto případě asi jde. Frabato 
šel nyní od jednoho pacienta k druhému, u každého postál několik vteřin a 
řekl mu, jakou má chorobu. Frabatovo správné a rychlé určení diagnózy bylo 
tak překvapující, že uvádělo každého v úžas. Jakmile všechny obešel, 
promluvil k nim: „Vidím na vás, že ode mne očekáváte uzdravení, nebo alespoň 
ulehčení. Poskytnu vám ne-li dokonalé uzdravení, tedy alespoň takové ulehčení, 
že ode mě odejdete spokojeni. Žádám pouze, abyste tiše seděli.“ Frabato 
se nyní obrátil k obecenstvu a prosil o naprostý klid a pozornost. Usedl na židli 
tak, aby viděl na všechny přítomné v sále i na jevišti. Seděl vzpřímeně, 
nohy těsně u sebe a ruce měl volně položené v klíně. Jeho zrak byl strnulý 
a tahy obličeje jako z mramoru. Působil dojmem mumie a nikdo by neřekl, že byl 
ještě před chvílí živ. Ustal i jeho dech a pokožka smrtelně zbledla. Publikum 
napjatě přihlíželo. Náhle začalo z Frabatova těla směrem k pacientům vystupovat 
fosforeskující světlo a ve chvilce byli pacienti tímto světlem jakoby obaleni 
mlhou. Bylo jasně vidět, jak se pacientům rozzářily obličeje a jak ulehčené 
dýchají. Frabatův vzhled se změnil a i on dýchal zhluboka, jako by se probouzel 
ze spánku. Namáhavě vstal a třel si ruce, projížděje si s nimi vlasy. Po několika 
okamžicích se Frabato obrátil k pacientům a ptal se jich na pocity. „Dobré, 
báječné, výborné,“ zněly odpovědi. Upřímným stiskem ruky každý pacient 
Frabatovi děkoval a rozradostněn opouštěl jeviště. Pán, jenž přišel na 
jeviště o holi, pospíchal na své místo celý šťastný, že na hůl dočista 
zapomněl. Frabato poděkoval obecenstvu za pozornost a pozval je na další přednášku, 
která se měla konat pozítří. Lehkou úklonou se rozloučil a odcházel do šatny. 
Svým vozem odjel do hotelu, kde si objednal malé občerstvení a požádal hotelového 
zřízence, aby ho včas vzbudil. Na pokoji nebyl ještě ani půl hodiny, když 
tiše zaklepal hotelový sluha. Žádal za prominutí, že tak pozdě vyrušuje, 
ale na chodbě stojí vznešený pán a přeje si s ním za každou cenu mluvit. 
Podal mu navštívenku onoho pána. Frabato ji vyndal z obálky a k svému údivu 
na ní spatřil zkřížený trojúhelník přes dva soustředné kruhy, vše tištěné 
ve zlatě. Po obou stranách kruhu byli, rovněž ve zlatě, dva ohniví draci. Na 
zadní straně navštívenky stálo kulatým písmem „Hermes“.Frabato přešel 
několikrát po pokoji a přemýšlel, zda má v tuto noční hodinu pána přijmout. 
Aby vše urychlil, řekl sluhovi, ze nechá prosit. Do pokoje vstoupil šedovlasý 
pán a pozdravil melodickým hlasem. Frabato s ním měl dlouhý rozhovor, avšak 
muž nakonec odešel rozladěn a bez úspěchu. 


2. KAPITOLA 
Ve velkém sále obávané 
Lóže FOGC v Drážďanech bylo velmi rušno. Na Velmistrovo svolání se k dnešnímu 
velmi důležitému jednání dostavilo všech devadesát devět členů. Náhle 
nastalo ticho, neboť vstoupil Velmistr, doprovázen svým zástupcem a archivářem 
Lóže, který při podobných schůzích zastával též funkci zapisovatele. Všichni 
zaujali svá místa a položili před sebe svá akta. Velmistr sedící uprostřed 
náhle povstal a zazvonil malým zvonkem, aby si zjednal naprostý klid a pozornost. 
Zvýšeným hlasem zahájil jednání: „Milí bratři, děkuji vám, že jste všichni 
uposlechli mého zavolání a dostavili se v plném počtu. Jak je vám ze stanov 
Lóže známo, svolávají se všichni členové jen tehdy, jde-li o velmi důležitou 
záležitost. Dnes máme na programu vyřešení dvou závažných případů. První 
se týká bratra Silesia, který vyzradil tajemství Lóže. Druhý případ je Frabato. 
Všichni víte, že bratr Silesius má za sebou dvacet pět stupňů zasvěcení, 
takže si byl svého jednání plně vědom. V přílišné horlivosti prozradil 
jednomu ze svých okultních přátel pod slibem mlčení naše rituály pro vyvolávání 
živlů. Podle zákonů Lóže se porušení slibu a zrada trestá smrtí. Nechci 
však bez vašeho souhlasu vyřknout nad bratrem Silesiem ortel smrti. Ačkoliv je 
jmenovaný mým přítelem, nemám pro něj omluvu a ponechám rozhodnutí nad jeho 
životem vaší volbě.“ Při těchto slovech se jeho hlas zachvěl zármutkem, 
což bylo důkazem, že soucit v něm ještě docela nevyhasl. Všech bratrů se 
zmocnilo vzrušení. Někteří se tvářili zlostně, jiní hleděli strnule na 
Velmistra. Zapisovatel rozdal mezi přítomné devadesát devět obálek s volebními 
lístky a pouhé „ano“ či „ne“ mělo rozhodnout o lidském životě. „Ano“ 
znamenalo smrt ničícími paprsky a „ne“ svobodu a život. Bylo vidět, že 
mnozí napsali své rozhodnutí rychle, jiní se při psaní ortelu chvěli. Mnohým 
nebylo lehké se rozhodnout nad osudem bratra Silesia, jenž byl dobrým a snaživým 
bratrem a který svou veselou povahou vracel všem klid a odvahu i v těžkých chvílích. 
Bratr Silesius byl u mnohých velmi oblíben, ale pro zradu, jíž se dopustil, nesměl 
být litován, i když sympatie mluvily v jeho prospěch. Zapisovatel posbíral obálky 
s vyplněnými lístky a vhodil je do připravené urny. Po důkladném promíchání 
je vyndal z urny a roztřídil podle odpovědí na dvě hromádky. Bratři mlčky 
přihlíželi, jak se obě hromádky zvětšují. Zapisovatel pak pečlivě sečetl 
všechny odpovědi a výsledek napsal na připravený papír. Překontroloval lístky 
ještě jednou, a když pokládal hotové sčítání před Velmistra, jeho obličej, 
jindy růžový, zbledl. Oči Velmistra se pronikavě upřely na číslici. Jeho 
obličej zesinal a bylo na něm vidět, že prodělává vnitřní boj, který mohl 
pochopit pouze ten, kdo věděl, že musí navždy ztratit milého přítele. Velmistr 
se opřel rukou o stůl a velmi rozechvěn povstal. Kapesníčkem si stíral slzy, 
které mu proti jeho vůli vytryskly z očí a stékaly mu po tváři. „Milí bratři,“ 
pronesl poněkud plačtivým hlasem, „výsledek volby vyzněl k mému politování 
v neprospěch našeho bratra Silesia, neboť byl 51 hlasy proti odsouzen k smrti. 
Podle našich zákonů musí být rozsudek vykonán do měsíce. Bratr Silesius bude 
na základě svých okultních sil vědět, co ho čeká, a jistě se pokusí uniknout 
smrti, což se dosud nepodařilo žádnému odsouzenci. Je mým přáním, abychom 
ho ušetřili duševních bolestí, a navrhuji vykonání rozsudku do čtyřiadvaceti 
hodin. Muž, jemuž Silesius prozradil tajemství Lóže, nese na jeho smrti nepřímo 
vinu, a proto ho musí stihnout tentýž osud.“ Velmistr se rozhlédl po přítomných, 
aby zjistil, zda všichni souhlasí, a když přikývli, vypil doušek vody, aby 
se osvěžil. „Žádám oněch jednadvacet bratrů, naše mistry v bojové telepatii, 
aby zde po ukončení schůze zůstali, abychom mohli podle našeho způsobu vysílat 
ničící paprsky. Případ bratra Silesia považuji tímto za vyřízený a přecházím 
k dalšímu bodu, kterým je případ Frabato.“ Přestože rozsudek smrti nad Silesiem 
Velmistra tak rozechvěl, vzpamatoval se již natolik, že pokračoval klidným hlasem, 
jako by se nic nestalo: Jak všichni víte, jsem na chválu velmi skoupý, avšak 
Frabatovy experimenty předčily všechna má očekávání a byly dokonce mnohem 
lepší, než by je dokázali provést někteří bratři naší Lóže. Vyslal jsem 
proto k němu našeho nejschopnějšího bratra, který nám podá zprávu, jak u 
Frabata pochodil.“ Hermes se na Velmistrův pokyn posadil vedle něj doprostřed 
stolu a vypravoval: „Zvolil jsem velmi dobrou astrologickou hodinu a i tatva mi 
byla příznivě nakloněna. Počítal jsem s tím, že Mistr Frabato bude po své 
přednášce vyčerpán, a doufal jsem pevně, že ho v této duševní vyčerpanosti 
dokážu snadněji ovlivnit. Svou pozdní návštěvu jsem odůvodnil tím, že musím 
nečekaně odcestovat. Frabato si mne ostře prohlížel, při tom se ironicky 
usmíval, aniž by pronesl jediné slovo. Objasnil jsem mu nejlepší stránky našeho 
shromáždění, vylíčil jsem všechen prospěch v nejrůžovějších barvách 
a nabídl mu velkou sumu z naší pokladny jako důkaz přátelství. Požádal jsem 
ho, aby se stal členem naší Lóže, a to nejen v našem, ale i v jeho zájmu. 
Počínal si, jako by mě neslyšel. Začal vyprávět o cestách, o úspěchu, o 
přednáškách ve velkoměstech a o mnohém jiném, takže bych byl na účel své 
návštěvy u něho málem zapomněl. Zavedl jsem tedy znovu hovor na svou žádost 
a požádal jej o přímou odpověď, zda hodlá nabídku přijmout. Mlčky povstal, 
vytáhl zpod lůžka velký kufr a pronesl tato slova: ‚Nejprve se musím s vámi 
podívat do duchovna, abych se na vlastní oči o všem přesvědčil.’ Milí bratři, 
jak víte, nejsem žádným nováčkem. Byl jsem tedy skutečně zvědav, bude-li 
Frabato schopen mou vůli zlomit a zdali se mu jeho experiment podaří, když vší 
silou budu působit protikladně. Sotva jsem si tuto myšlenku nechal projít hlavou, 
věděl o ní, neboť pravil: Milý pane Herme, experiment, jenž hodlám s vámi 
provést, není závislý na vůli a nedá se tudíž ovlivnit. Ať jste aktivní 
nebo pasivní, experiment nebude tím nijak dotčen, neboť to, co vám předvedu, 
se nechá i fotografovat.’ Jeho slova ještě zvýšila mou zvědavost. Napjatě 
jsem sledoval každý jeho pohyb. Když si umyl ruce mýdlem, vyndal z kufru lahvičku. 
Několik kapek z jejího obsahu vtíral pečlivě do prstů. Byla to jakási esence, 
která vydávala příjemnou balsamovou vůni. Jakmile s tím byl hotov, vytáhl 
z kufru dvě skříňky. U jedné stiskl stěnu, načež se zvedlo víčko. Ze skříňky 
vyjmul zvláštní lampičku a postavil ji na stůl. Druhou skříňku otevřel stejným 
způsobem a vyndal z ní asi patnáct centimetrů velkou kouli, kterou na podstavci 
položil na stůl. Obě skříňky vložil nazpět do kufru. Ptal jsem se, k čemu 
má koule sloužit. Frabato se zasmál a odpověděl: Kdyby byli mezi vámi jasnovidci, 
kteří by znali tolik, kolik se domníváte, že znáte, a kolik předstíráte, 
dovolil bych vám, abyste si něco takového vynalezli. V každém případě je 
obsahem koule pečlivě připravovaná tekutina, jejíž zhotovení vyžaduje mnoho 
času a trpělivosti a ke všemu je ještě velmi drahá.’ Poznal jsem, že s ním 
nic nepořídím. Mlčel jsem tedy a čekal, co bude následovat. Sedli jsme si asi 
metr od stolu. Elektrické světlo ozařovalo kouli všemi barvami podle toho, jak 
jsem pohnul hlavou. Frabato rozsvítil zapalovačem přichystanou lampičku, zhasl 
elektrické světlo a žádal, abych zůstal klidně sedět, ať by se dělo cokoliv. 
Malý plamének vrhal na kouli zvláštní svít. Z plamene vycházela nádherná 
vůně a mne hned napadlo, že hořlavý olej musí být něčím impregnován, ale 
nezmínil jsem se o tom ani slovem. I tyto moje myšlenky četl Frabato a pravil: 
‚Milý pane Herme, proč neprojevíte své myšlenky nahlas? Cokoliv si myslíte, 
je pro mne tak srozumitelné, jako byste to řekl nahlas. Nebo nezná vaše Lóže 
schopnost čtení myšlenek?’ Ve mně vzplanul hněv, ale ihned jsem ho utlumil, 
neboť s tímto člověkem bylo a je těžko jednat, nic mu nezůstane utajeno. ‚Předvedu 
vám nyní,’ pravil Frabato, z vaší Lóže jeden obraz za druhým a vy mně sám 
povíte, zdali se mám stát členem vaší Lóže či nikoliv.’ Frabato si vyhrnul 
rukávy a přisunul kouli k svému sedadlu. Pozoroval jsem bedlivě každý pohyb, 
zdali v tom není nějaký trik, ale nic takového jsem nepozoroval. Frabato hladil 
kouli, asi tak jako by měla na způsob houby nasávat do sebe světlo. Během několika 
vteřin vydávala koule fluoreskující svit v barvě ohnivého opálu. Když se 
tak stalo, ustal Frabato v pohybech a řekl pouze, že totéž, co uvidím já, uvidí 
také on. Hned na to pravil: ‚Nyní se podíváme do zákulisí života velectěného 
pana Velmistra a vy budete mít příležitost poznat světlé i stinné stránky 
jeho žití.’ Vyzval mě, abych upřeně hleděl na kouli tak dlouho, jak to vydržím. 
Pokračoval slovy: ‚Máte-li tak silnou vůli, abyste nepodlehl únavě, projeví 
se nám vše další samo.’ Nechtěl jsem se blamovat a usnout, avšak koule na 
mne působila tak intenzivně, že jsem se musel vší silou namáhat, abych neztratil 
vědomí. Seděl jsem jako svázán a hleděl napjatě na kouli. Totéž dělal Frabato. 
Z koule vycházelo fluoreskující světlo, které se stále zvětšovalo, až naplnilo 
celý pokoj. Pojednou to začalo v kouli divně vřít a mračna zahalovala v různých 
barvách všechny stěny. Posléze zůstala jen barva ultrafialová, v níž se objevil 
jako v panoramě obraz našeho uctívaného Velmistra. Jenom několik okamžiků 
jsem se zahleděl do jeho očí a už se střídal obraz za obrazem, počínaje od 
jeho dětství až do přítomnosti. Měl jsem pocit, jako bych byl sám Velmistrem 
a prožíval celý jeho život. Při mnohých událostech mne jímala hrůza a mráz 
mi běhal po zádech. Snažil jsem se odvrátit od koule zrak, ale nepodařilo se 
mi to. Seděl jsem jako přimrazen, neschopen pohybu, a nemohl jsem ze sebe vydat 
jediné slůvko.“ Obličej Velmistra hrál při tomto líčení všemi barvami, 
které se stupňovaly a měnily v bledost a zsinalost. Když začal Hermes hovořit 
podrobněji o některých obrazech, dal mu Velmistr zakašláním najevo, že si 
to nepřeje. Hermes okamžitě pochopil a převedl své vyprávění na jiné téma. 
„Když jsem tímto jasnovidným způsobem uviděl celý život našeho Velmistra, 
učinil Frabato pravou rukou přes kouli kruh, ukazováčkem kreslil podivnou figuru, 
načež vidění zmizelo. Ulehčené jsem si vydechl a snažil se znovu odvrátit 
od koule zrak. Avšak v témže okamžiku se v kouli objevilo předešlé zabarvení 
s obrazem Velmistrova zástupce. Prožil jsem ve střídajících se obrazech rovněž 
celý jeho život až do nynějška. Viděl jsem všechny špatnosti, které nadměrně 
přesahovaly vše dobré, co zde bylo vykonáno. Takto předvedl Frabato sedm nejstarších 
členů Lóže FOGC Když chtěl Frabato jasnovidecky předvést osmého člena, 
byl jsem už neklidný a ve svém nitru hluboce zahanben. Frabato to považoval za 
dostačující a ukončil seanci. Kromě již známého gesta přes kouli učinil 
jakýsi divný pohyb rukama, pronášeje při tom rychle nějaká slova, ale nenamáhal 
jsem se podržet je ve své paměti. Frabato povstal, rozsvítil elektrické světlo 
a zhasl lampičku. Její hořák pečlivě zašrouboval a lampičku s koulí uložil 
do skříněk v kufru. Jakmile toto vše vykonal, ptal se mě s poněkud cynickým 
výrazem ve tváři: ‚Nuže, něco takového jste mi chtěl doporučit?’ Zachvátila 
mne jakási nejistota a nebyl jsem schopen vydat ze sebe jediné slovo. Uchopil jsem 
rychle svůj plášť a pospíchal ke dveřím, nemaje ani odvahu se rozloučit. 
Teprve na chodbě jsem si plášť oblékl. Moje smysly byly tak vybičovány, že 
jsem zbytek noci nezavřel oka.“ Toto velice zajímavé vyprávění o tom, co 
Hermes prožil u Frabata, zanechalo v každém členu Lóže velmi hluboký dojem. 
Nikdo se nepohnul, ani nepromluvil, a hrobové ticho vládlo kolem. Velmistr náhle 
povstal a přerušil depresi přítomných těmito slovy: „Můj milý bratře Herme, 
děkuji vám jménem celého bratrstva za vaši námahu a obětavost. Považuji za 
urážku našeho řádu, že si Frabato dovolil odhalovat tak drzým způsobem nejen 
mou osobu, ale i naše nejstarší bratry. Přísahám při našem vůdci pekel, 
že na Frabata vypustím všechny pekelné fúrie, aby se naučil s námi slušně 
zacházet. Nedáme se jím urážet. Frabato ucítí na sobě sílu čtyř negativních 
paprsků a duch našeho bratrstva ho bude pronásledovat tak dlouho, až zhyne jak 
udusaný červ. Frabato nechť je zatracen ve jménu Satana, Belzebuba, Astarotha 
a Beliase.“ Mocná kletba, kterou Velmistr vyřknul na Frabata, byla největší 
kletbou, jakou kdy vyslovil. Žádný smrtelník by nebyl schopen se jí vyhnout. 
Velmistr zaujal své místo a na jeho obličeji se rozhostil spokojený úsměv. 
Ve svém nitru si sice nebyl jist, zda jeho kletba Frabata zasáhne, neboť instinktivně 
cítil, že Frabato je chráněn vyšší mocí, mnohem silnější než je moc, 
stojící za ním. Avšak pomsta, kterou přísahal svolat na Frabata, musí být 
stůj co stůj provedena. Rozhodně nemohl připustit, aby jeho autorita byla otřesena 
nebo dokonce zničena. Velmistr dal zvonkem znamení, že je schůze ukončena. Zůstat 
smělo opět jen jednadvacet bratrů, vykonavatelé rozsudku. Odcházející členové 
se Velmistrovi postupně uklonili a rozloučili se gestem podle pravidel Lóže. 
Přicházeli a odcházeli vždy jednotlivě, aby na sebe neupozornili veřejnost. 
Zůstavších dvacet jedna bratrů se pak radilo, jak by se snadno a rychle dostali 
k Frabatovi. Návrhy byly různé a bratr zapisovatel si je všechny zaznamenal. 
Diskutovalo se jen o Frabatovi, protože případ bratra Silesia byl podle tradice 
a obvyklých pravidel rozřešen, takže již nebylo třeba se o tom zmiňovat. Na 
znamení Velmistra odešel jeho zástupce do místnosti, nacházející se v zadní 
části domu. Zde stály zvláštní skříně, v nichž byly uloženy různé magické 
pomůcky. Zapisovatel otevřel jednu železem pobitou truhlu a vyndal z ní velkou 
voskovou loutku představující muže. V jedné stěně otevřel trezor, z něhož 
vyjmul hnědou láhev se zapečetěnou skleněnou zátkou. Loutku a láhev položil 
na stůl uprostřed místnosti. Nožíkem otevřel opatrně hlavu loutky tak, že 
vyřízl malou voskovou destičku, kterou zatím odložil. Nitrem loutky procházel 
v místech páteře po celých zádech kanálek asi na prst široký, zhotovený 
zároveň s loutkou. Nyní odpečetil láhev a část jejího obsahu přeléval do 
otvoru v loutce, dokud nebyl kanálek naplněn až k hlavě. Poté zakryl otvor plotýnkou, 
kterou zakapal voskem z přichystané svíčky. Vosk upravil tak, aby splýval s 
povrchem hlavy. Láhev znovu zapečetil a do vosku vtisknul znak svého pečetního 
prstenu. Ze skříně pak vyndal sešitek, zaznamenal do něj tajným písmem Lóže 
datum a jméno a opět ho vrátil zpět. Z jiné skříně vzal malou černou rakev 
a položil ji také na stůl. Otevřel zásuvku psacího stolu, kde byly uloženy 
dýky různých velikostí, tvarů a tloušťky. Zvolil jednu menší dýku s ostrým 
hrotem. Všechno pečlivě uzamkl, dýku dal do kapsy, loutku a rakev si vsunul pod 
paži a opustil místnost. Všechny tyto předměty, loutku, rakev a dýku, položil 
pak před Velmistra a usedl na své místo. Velmistr vzal loutku do rukou a přesvědčil 
se, zda je vše provedeno podle předpisu a postavil ji na zem. Na jeho pokyn povstali 
všichni přítomní a utvořili kolem loutky kruh. Velmistr zůstal mimo, aby mohl 
řídit opačné působení. Všichni bratři se vzali za ruce a uzavřeli tím magický 
kruh. Pomalými kroky obešli loutku sedmkrát. Přitom se na ni upřeně dívali 
a navázali s ní kontakt. Všichni začali nyní rytmicky dýchat, zvedali a spouštěli 
přitom ruce. Spouštění rukou a vydechnutí doprovázeli zvláštní formulí, 
kterou pronášeli zvýšeným hlasem, jako by šlo o modlitbu. Světlo bylo vypnuto 
a pouze tři svíce matně osvětlovaly sál. Intenzita prováděného rituálu se 
stupňovala. Okolo figury se kruhovitě uzavíraly mraky, takže figuru nebylo ani 
vidět. Formule zněla dále a mraky se zvětšovaly. Celá místnost se zdála být 
nabitá elektrickou baterií a fosforově sírový zápach se šířil sálem. Dále 
však zněla formule. Někteří slabší bratři se zachvěli, neboť mraková koule 
měla již velikost mužské postavy. Její barva přecházela z černobílé do 
červené a různé stíny se křižovaly. Když koule získala ohnivě rudou barvu, 
přistoupil Velmistr, stojící až do této chvíle stranou a sledující celý 
rituál. Ve vzduchu učinil zvláštní znamení a roztrhl řetěz. Koule se pomalu 
rozptylovala a mizela ve figuře. Unavení bratři se vraceli na svá místa. Velmistr 
otevřel na stole rakev a vložil do ní loutku. Po každé straně rakve byla rozžata 
velká svíce. Napjatě a se zatajeným dechem pozorovalo jednadvacet bratrů každé 
Velmistrovo hnutí. V sále panovalo hrobové ticho. Plameny svíček plápolaly 
zvolna sem a tam a šířily po sále voskový zápach, což napětí ještě zvyšovalo. 
Velmistrův obličej se podobal ztělesněnému démonu. Rysy obličeje pozbyly předstíraného 
přátelského a vlídného chování. Pomalu, ale s určitým zachvěním, uchopil 
Velmistr na stole ležící dýku. Hrot dýky se podobal jehle a ostří se lesklo 
v plamenech svíček. Pomalu zdvihal Velmistr dýku, náhle však na několik okamžiků 
ustrnul. Jeho ledový pohled spočinul na srdci loutky, načež prudce mrštil dýkou, 
že se podle jeho očekávání zabodla loutce přímo do srdce. Velký hluk a zahřmění 
znělo celým sálem, jako by se pohnul celý dům v základech. Ve vzduchu to fičelo 
jako velký orkán. Bylo slyšet řev a vytí, jako by se otevřelo celé peklo a 
chtělo pohltit zem. Po několika vteřinách vše ztichlo. Velmistr upadl na své 
židli do bezvědomí. Celý dřívější fenomén, který vyvolal u přítomných 
bratrů pocit hrůzy a strachu, zapůsobil na ně tak, že se nemohli ani hnout. 
Trvalo dlouhou chvíli, než Velmistr nabyl vědomí a otevřel oči. Jeho pohled 
byl ještě chvíli jako bezduchý. Také archivář se vzchopil natolik, že mohl 
uklidit rakev, rozsvítit světlo a zhasnout svíce. Všichni věděli, že hřmění 
a hluk byly znamením, že žádaného účinku bylo dosaženo. Někteří pohlédli 
na své hodinky, ukazovaly deset minut po dvaadvacáté hodině. Bratři ještě 
chvíli hovořili, až Velmistr, jenž si zatím dělal poznámky do notesu, povstal 
a zazvonil, aby si zjednal ticho. „Moji milovaní bratři, děkuji za spolupráci 
a oznamuji vám, že přesně ve dvaadvacet hodin skonal bratr Silesius, raněn srdeční 
mrtvicí. Jeho zrada je tím pomstěna a zákony našeho řádu zůstávají zachovány. 
Jeho přítel také neujde smrti, ovšem nezemře tak snadno a rychle jako bratr 
Silesius. Protože je velký boháč, poradíme se na příštím sezení, jak vůči 
němu postupovat. Navrhuji, abychom se zde sešli opět zítra ve dvaadvacet hodin 
a vzali do práce také případ Frabata. Dnešní schůzi považuji za skončenou.“ 
Jednotliví bratři opouštěli nepozorovaně budovu Lóže. Byla to ve skutečnosti 
nádherná, přepychově zařízená vila. Velmistr a jeho zástupce odešli jako 
poslední. Ručičky velkých elektrických hodin ukazovaly 21:45. Ve velké nádražní 
hale bylo mnoho lidí, kteří čekali na rychlík do Berlína a do lázní Schandau. 
V hale umístěný tlampač vyzýval cestující, aby nastupovali do rychlíku na 
Berlín. Mnoho lidí se tlačilo k východu. Nikdo nechtěl zmeškat, protože berlínský 
rychlík se zde zdržel pouze několik minut. Byly dvě minuty před dvaadvacátou 
hodinou a přesně ve 22 hodin měl rychlík odjíždět. Na nástupišti u jízdního 
řádu stál pán středních let a dělal si záznamy do notesu. Právě vsunul 
notes do kapsy a chtěl odejít, když přijel berlínský rychlík. Před Mistrem 
Frabatem zastavil vagón první třídy. Z něho doslova vyskočil velmi hezký blondýn 
a pospíchal k pokladně. Neměl mnoho času, neboť za dvě minuty jel jeho vlak 
dál. Svůj cestovní kufřík položil u pokladny na stolek a žádal jízdenku 
do Berlína. Platil velkou bankovkou, vrácené peníze zastrčil v rychlosti do 
boční kapsy kabátu, rychle uchopil kufřík, ale sotva se vzdálil několik kroků 
od pokladny, vykřikl smrtelně a padl na zem. Jeho údy sebou trhaly, oči se obracely 
v sloup a na obličeji se zračil smrtelný, v těle se odbývající zápas. Lidé 
se ze zvědavosti hromadili kolem postiženého. Jeden policista se vyptával nejblíže 
stojících, jak se vše přihodilo. Mrtvolu zatím odnesli do služební místnosti 
na nádraží. Frabato stoje stranou, pozoroval mlčky celý průběh a snažil se 
dobře si zapamatovat obličej mrtvého. Zmocnil se ho zvláštní neklid, neboť 
intuitivně cítil, že neznámý nezemřel normální smrtí. Pohroužen v myšlenky, 
odcházel Frabato z nádraží Lipskou ulicí nahoru, až se po hodinové procházce 
ocitl za městem v malém lesíku, kde se posadil k odpočinku. Noc byla krásná. 
Hvězdy i měsíc na nebi jasně zářily. Frabato zde seděl dlouho do noci a hleděl 
do dálky. Jeho duch přebýval v jiném světě, neboť ho nevyrušili ani kolemjdoucí 
mladí lidé. Nakonec procitl, vstal a rychle se vracel. U Labského přístavu 
zastavil drožku a nechal se zavézt do hotelu. Když vstupoval do svého pokoje, 
byly dvě hodiny ráno. Zamkl pokoj, vytáhl svůj kufr a připravil si kouli s lampičkou. 
V kouli pak zjišťoval příčinu smrtelného případu na nádraží. Viděl, jak 
bestiálním a brutálním způsobem provedli členové FOGC svoji pomstu. Kouli 
s lampičkou opět uschoval, provedl svá pravidelná cvičení jógy, poprosil svého 
strážného anděla o ochranu a spal beze snů až do poledne. Drážďanské noviny 
přinesly příštího dne tuto zprávu: „Smrt na drážďanském nádraží. Oblíbený 
spisovatel dr. Alfred Múller zemřel 23. června ve 22 hodin, raněn srdeční mrtvicí. 
Smrt ho zastihla právě v okamžiku, když chtěl odcestovat do ciziny. Lékař 
zjistil velmi zdravé a silné srdce, přesto nastala smrt embolií. Obyvatelstvo 
želí náhlého skonu tak mladého, nadějného a oblíbeného spisovatele. Zachováme 
tomuto dobrému a snaživému občanu upřímnou vzpomínku v našich srdcích.“ 


3. KAPITOLA 
Ve velkém sále Lóže FOGC se opět shromáždilo jednadvacet pozvaných 
bratrů, aby projednali záležitost Frabato a též případ ředitele Zwingera, 
přednosty drážďanské Komunální banky a kreditního ústavu. Ředitel byl onen 
přítel bratra Silesia, kterému Silesius prozradil některá tajemství z pětadvaceti 
stupňů Lóže. Zwinger nebyl členem Lóže a nesměl se tudíž dozvědět o tajemstvích 
a rituálech Lóže. Podle zákonů Lóže by se musel stát buď jejím členem, 
nebo být zničen. Jelikož se ale svým charakterem do řad bratrů FOGC nehodil, 
nezbývalo vedení Lóže nic jiného, než ho také odsoudit k smrti. Jako prezident 
známého peněžního ústavu disponoval velkým kapitálem, a proto se bratři 
jednohlasně usnesli, že dřív, než na něm bude vykonán trest smrti, vylákají 
na něm velký finanční obnos. Členové Lóže FOGC byli vysoce postavení kapitalisti, 
kteří svůj obrovský kapitál získali pomocí magických schopností. Část 
kapitálu Lóže sloužila v dobách, kdy šly špatně obchody, jednotlivým členům 
jako výpomoc. Bylo-li třeba, šli tito boháči přes mrtvoly a byli vždy pohotoví 
svalit vinu na někoho jiného. Vynalézali velmi rafinované a komplikované metody, 
takže nikdy nevzbudili podezření veřejnosti a nebyli nápadní ani policii. Jejich 
nekalá práce byla navíc usnadněna tím, že lid vůbec nevěřil v nadpřirozené 
síly. Veřejné okultní přednášky pořádali jen proto, aby jimi dokázali, 
že je veškerý okultismus podvod. Předváděli triky, jimiž strhávali vysokou 
duchovní vědu do bláta. Věděli dobře, že jakmile se veřejnost dozví a přesvědčí 
o existenci duchovních tajemství, nastane nový světový řád. To se pánům 
z FOGC samozřejmě nehodilo, protože by dříve či později byly jejich zločiny 
odhaleny a jejich řádění byl učiněn konec. Z těchto důvodů jim také Frabatovo 
vystupování před veřejností nebylo vhod, neboť Frabato měl skutečně fenomenální 
sílu, předváděl a vysvětloval vše na vědeckém podkladě. Kdyby byl jedním 
z pseudookultistů, neměli by nic proti němu, naopak, vítali by v něm přímého 
pomocníka. Jelikož ale Frabato odmítl státi se členem Lóže FOGC, prohlásili 
ho za nepřítele. Rozhodli, aby pomocí negativních nadpřirozených sil bylo Frabatovo 
zdraví natolik podlomeno, aby nemohl konat přednášky. Velmistr dal znamení, 
aby bratři ustali v hovoru a věnovali mu pozornost. Byl dnes ve velmi dobré náladě. 
Frabato se mu však stal trnem v oku, protože odhalil celý jeho život právě 
Hermovi. Velmistrovo nitro bylo naplněno nepopsatelnou nenávistí, a kdyby se byl 
setkal s Frabatem mezi čtyřma očima, byl by ho chladnokrevně zastřelil. Bratr 
zapisovatel odešel do sklepního bytu domovníka, aby přivedl jeho osmnáctiletou 
dceru Eli, která sloužila této Lóži jako jasnovidné médium. Eli to nečinila 
ráda, ale nezbývalo jí nic jiného, neboť kdyby jen trochu odporovala, přišel 
by její otec o místo. Elinina matka zemřela před několika lety a Eli nahrazovala 
svému otci hospodyni. Na otcův pokyn se Eli rychle oblékla do bleděmodrých hedvábných 
šatů a upravila si účes. Zapisovatel přinesl s domovníkem pohovku, kterou postavili 
do středu sálu. Pokryli ji bílou hedvábnou pokrývkou a jednu Velmistr povstal, 
dal znamení ke klidu a požádal bratra zapisovatele, aby započal s operací. Eli 
se musela položit na pohovku a bratr zapisovatel usedl vedle ní. Levicí hladil 
Elininu ruku a hleděl jí pronikavě do očí. Za několik okamžiků se v nich 
objevil příznak. Bratr zapisovatel povstal, udělal několik magnetických tahů 
nad hlavou média, jež upadlo do magnetického spánku. Tento spánek zesílil bratr 
zapisovatel několika tahy nad tělem Eli tak, že prošla všemi fázemi hluboké 
hypnózy až k nejvyššímu stavu somnambulního jasnovidectví. Tah přes hrdlo 
Eli způsobil, že mohla mluvit, aniž by se u ní porušil hluboký spánek. Bratr 
zapisovatel jí pak přejel několikrát přes oči, čímž probudil jejího ducha. 
Toho nyní vyslal za Frabatem a nechal Eli hlásit, co v tuto dobu Frabato dělá. 
Jelikož byla Eli na tento stav již delší dobu zvyklá, mohla daný rozkaz snadno 
splnit. Hlásila okamžitě, že Frabato právě předvádí na jevišti jasnovidné 
experimenty. Bratři FOGC ji ihned od Frabata odvolali, protože se obávali, že 
by Frabato mohl Eli spatřit v jasnovidném transu, a v případě, že by ji sledoval, 
mohl by jejich sezení snadno objevit. Poslali tedy ducha Eli k řediteli Zwingerovi 
s rozkazem, aby jim nahlásila, co se s ním v tuto chvíli děje. Za několik vteřin 
Eli sdělovala, že ředitel Zwinger dlí v pracovně své vily, čte večerní noviny 
a má na stolku černou kávu. Na Velmistrův pokyn učinilo jednadvacet bratrů 
kolem média a operatéra kruh, aby mohli médium nabíjet magnetickou silou. Médium 
muselo nejprve navázat kontakt s ředitelem Zwingerem, načež dostalo od bratrů 
rozkaz, aby ředitele uspalo. Po malé chvíli ohlásilo médium, že ředitel zívá 
a chystá se převléci do pyžama. Médium přesně hlásilo každý pohyb ředitele, 
jako by stálo vedle něj. Na otázku, kde se nachází ředitelova manželka 
a dcera, odpovědělo médium, že jsou obě v přímořských lázních a že je 
ředitel úplně sám. To se členům FOGC znamenitě hodilo. Ředitel Zwinger byl 
čestný a přičinlivý muž se znamenitým obchodním duchem. V Londýně zažil 
loupežné přepadení, které ho málem stálo život. Od té doby se obával vycházet 
v noci sám, v případě nutnosti jen v doprovodu některého muže ze svých četných 
přátel. Než se odebral na lože, přesvědčil se, zda jsou všechny vchody uzamčeny. 
Na stolku u jeho lůžka ležel jako obvykle jeho browning. Neměl nejmenší tušení, 
že jeho ospalost pochází ze vzdáleného ovlivňování, ačkoliv šel spát o 
dvě hodiny dříve než jindy. Za několik minut usnul. Médium hlásilo, že ředitel 
upadl do tvrdého spánku. Hlubokým dýcháním zvýšili bratři magickou sílu 
řetězu a zapojili tím astrální záření. Na jejich rozkaz udržovalo médium 
spojení mezi nimi a ředitelem. Ten byl nyní dokonale připraven, aby reagoval 
na vysílanou sugesci, kterou mu udílel magnetický řetěz. Magickým přepadením 
se stal Zwinger bezmocným nástrojem démonických sil a aniž to věděl nebo tušil, 
byl těmto silám vydán na život a na smrt. Bratr zapisovatel přinesl z komory 
na nářadí kulatou voskovou destičku, do níž vyryl jméno Zwinger. Destičku 
umístil na sluneční pleteň média, aby se spojily astrální paprsky s aurou 
ředitele. Potom položil destičku na čelo Eli. Tímto způsobem byl duch ředitele 
spoután natolik, že mohl přijímat z dálky udělované příkazy. Bratři uvedli 
médium do ještě hlubšího transu, takže mělo ztuhlé tělo jako mumie, obličej 
jako vytesaný z mramoru, partie kolem očí bledé, jen růžové tváře prozrazovaly, 
že tělem média prochází působením magnetického řetězce enormní životní 
síla. Médium bylo nyní nabité jako akumulátor. Bratr zapisovatel sejmul z čela 
Eli destičku, potřel s ní její uši a srdce. Na Velmistrovo znamení přerušili 
bratři řetěz a médium bylo s pohovkou odsunuto stranou. Velmistr zaujal místo 
uprostřed sálu a řetěz byl opět spojen. Ohnul nyní na koleně voskovou destičku 
tak, aby vypadala jako telefonní sluchátko. Stačilo se již jen uvést do lehkého 
transu, aby bylo s obětí navázáno spojení. Magnetická síla magického řetězu 
zde sloužila jako vysílací energie. Velmistr se do transu uvedl pomocí zpívaných 
magických formulí a začal vysílat následující rozkazy: „Zítra, přesně 
v 11 hodin a 45 minut, přijde do tvé kanceláře mladý muž v černém obleku 
s červenou kravatu. Požádá tě o půjčku jednoho miliónu marek pro stavební 
komplex ve Švýcarsku. Žádost tohoto muže neodmítneš, nýbrž zaujmeš k celé 
záležitosti kladný postoj. Jakmile si mladík přejede pravou rukou několikrát 
čelo, vystavíš mu šek na jeden milión říšských marek, splatných ve vašem 
pobočném závodě v Curychu. Neučiníš si o tom žádný záznam. Až mladík 
opustí kancelář, přepadne tě ospalost, usedneš do lenošky a usneš na několik 
minut, během nichž zapomeneš na předchozí událost. Vzezření mladíka a celý 
případ s ním spojený se ti navždy vytratí z paměti. Do tváře se ti vryje 
napjatý a trapný výraz, ze dne na den budeš unavenější a mrzutější. Staneš 
se melancholickým, na světě ti už nic nesmí způsobit radost. Každá maličkost 
tě podráždí, připraví tě o klid, tvému okolí se staneš nesnesitelným.“ 
Když Velmistr dokončil rozkaz, jenž vnutil své oběti, zůstal ještě několik 
minut sedět a upřeně hleděl na voskovou desku. Náhle vyskočil jakoby bleskem 
zasažen a zvláštním pohybem pravé ruky opsal přes voskovou desku rituální 
znamení. Bratr zapisovatel přinesl hedvábný šátek fialové barvy a obalil s 
ním voskovou mušli, kterou mu Velmistr podal. Magický řetěz byl rozpuštěn 
a bratři usedli na svá místa. Médium s pohovkou bylo opět přeneseno do středu 
sálu. Bratr zapisovatel se přesvědčil, zda médium správně zprostředkovalo 
Velmistrovy rozkazy. Když médium přikývlo, odvolal jeho ducha od ředitele Zwingera 
a poslal ho k Frabatovi. Ten po ukončení přednášky navštívil svého okultního 
přítele. Médium opakovalo slovo za slovem, o čem se oba přátelé baví, popsalo 
zařízení pokoje a uvedlo také přesnou adresu onoho přítele. Dále oznámilo, 
že paní a děti přítele spí a oba muži hovoří o okultních problémech. Protože 
byli do své debaty zcela zabráni, nepostřehl Frabato, že jsou sledováni nějakou 
bytostí. Po těchto zprávách zavolal bratr zapisovatel ducha média zpět do těla 
Eli a magnetickými pohyby probudil její vědomí. Bylo velkým tajemstvím Lóže 
FOGC, že bratři dokázali podle libosti vyvolat astrální, životní, uspávací 
a smrtící úkazy. Takovými poznatky působili pomocí astrální síly na každou 
bytost, aniž by tušila, že podléhá cizí vůli. U Frabata to bylo ovšem jiné. 
Se všemi těmito schopnostmi byl dokonale obeznámen. Kromě toho stál pod zvláštní 
ochranou Bratrstva bílého světla, což bylo bratrům FOGC sice známo, ale neměli 
dosud možnost přesvědčit se osobně o jejich moci a síle. Příležitost se 
jim naskytla až nyní, a proto se usnesli, že napadnou Frabata magickým útokem. 
Eli, která se již vzpamatovala, se rychle odporoučela, aby nerušila pokračování 
schůze bratrů. Od zapisovatele obdržela při odchodu několik bankovek. Ačkoliv 
se tento bratr choval k Eli vždy velmi vlídně, cítila k němu nepřekonatelný 
odpor. Bratři Lóže FOGC pokračovali ve své ničivé práci. Po rychlé dohodě 
přinesl bratr zapisovatel z komory s nářadím Tepafon a umístil ho doprostřed 
sálu. Tepafon byl magický přístroj a sloužil k vysílání paprsků do dálky. 
Byl to vynález FOGC a jako velké tajemství přísně střežen. Tepafon se dal 
obyčejným elektrickým proudem přivést do tak vysokého napětí, že jeho jemné 
elektro-éterické vlny působily na tělo a na duši každé živé bytosti. Když 
se do paprskového ohniska postavil obraz nebo socha žijící osoby, zvířete, 
rostliny atd., zachvátil Tepafon nejen tělo, ale hlavně duši, bez ohledu na to, 
kde se postižený objekt nachází. Také nálada dotyčného nehrála při tomto 
magickém ozařování na dálku žádnou roli. Paprsky aparátu jsou tak pronikavé 
a éterické, že jich při koncentrování může být použito jako vedení. Navíc 
mají tyto éterické paprsky vlastnost, že rozkládají chemické živly. Tak bylo 
například možné na dálku vyvolat u postižených otravu, duševní poruchy, 
nervovou slabost a podobná onemocnění, která pak byla pro lékařskou vědu hádankou. 
Tepafonem se daly vysílat i myšlenky. Důležité ovšem bylo nalézt spojovací 
magický předmět. Ke spojení s postiženým stačil obraz nebo dopis, aby ho bylo 
možno na dálku ovlivnit a postihnout. Protože se Frabato stal již velmi známou 
osobností a reportéři ho často fotografovali, bylo pro členy FOGC snadné opatřit 
si originál jeho fotografie. Tu upevnili v paprskovém ohnisku Tepafonu a lihovou 
impregnací, jež v paprscích hořela, obraz ozařovali. Poté bratři utvořili 
kolem Tepafonu magický kruh a pomocí bojové telepatie stáhli ohnivý živel, 
aby vysílání mělo delší trvání. Tuto magickou ničící metodu používali 
pouze ve výjimečných případech, neboť ke zničení průměrného člověka 
nebyla tak intenzivní síla zapotřebí. Lóže FOGC použila takovou sílu jen 
tehdy, šlo-li o osobu s velkými okultními schopnostmi a silami. Každý bratr 
věděl, že by byl tímto způsobem zbaven života, kdyby zneužil nebo vyzradil 
tajemství Lóže. Sáhl by raději ihned k sebevraždě, protože by to pro něho 
byla lehčí smrt. Všichni věděli, že Tepafon až dosud nikdy neselhal a svůj 
úkol splnil obvykle během tří hodin a to i tehdy, šlo-li o velmi silné osoby. 
U slabších lidí nastal konec za několik minut a lékař pak mohl zjistit jen 
srdeční mrtvici. Frabato byl stále ještě u svého přítele, s nímž se živě 
bavil. Zastával nový kabalistický názor, hovořil o dosud neznámých přírodních 
zákonech, které jeho přítel nechtěl uznat, a lpěl nadále na zákonech staré 
školy. Bylo však bezpodmínečně nutno přiznat, že žijeme ve století, v němž 
bylo nalezeno mnoho nových sil, a proto nezbývalo, než změnit nové rituály 
a nahradit je novými. Oba zaujala debata natolik, že nepostřehli vliv, který 
na ně zvenčí působil. Teprve když byla celá místnost naplněna jako baterie 
elektrickým proudem a Frabatovým tělem procházelo nesmírné horko, všiml si 
toho a ustal v hovoru. Také jeho přítel měl zneklidňující pocit, neboť seděl 
v těsné blízkosti Frabata a byl tedy zničujícími paprsky též zasažen. Frabatovi 
stoupala teplota tak rychle, že se srdeční tep již nedal počítat. Zneklidněn 
přecházel pokoj. Ještě nikdy nic podobného nezažil. Soustředil svou duševní 
sílu na to, aby zjistil původ teploty. Když se přesvědčil, že jeho tělo je 
zdravé a harmonické, poznal, že vliv přichází zvenčí. Podíval se na hodinky 
a zjistil, že stojí, ačkoliv je ten den již natahoval. Popohnal je, ale za chvilku 
se znovu zastavily. Nebyl by to pokládal za důkaz vnějšího vlivu, ale hodinky 
pálily víc, než jeho ruka. Požádal svého přítele, aby se přesvědčil, zda 
je i jeho prsten horký. Přítel poznal, že teplota prstenu je přesvědčivě 
větší, než teplota Frabatovy ruky. Nyní nebylo pochyb, že jde o vnější vliv, 
který ma Frabata buď zničit, nebo mu přivodit neschopnost. Jeho přítel přinesl 
teploměr a podal ho Frabatovi, odpočívajícímu v lenošce. Když naměřil teplotu 
42 stupňů, začal mít o Frabata obavu a ptal se, má-li přivolat lékaře. Frabato 
to však nepřipustil, protože by bylo každému podivné, že ten, který uzdravuje 
jiné, hledá pro sebe lékařskou pomoc. Krev ve Frabatových žilách přímo vřela 
a jeho duch horečně pracoval, aby se vzepřel cizímu vlivu. Jeho po léta cvičená 
vůle se energicky vzpírala, ale nervové síly mu již vypovídaly službu. Nohy 
ležely bezvládně, mozek byl prázdný a výraz obličeje prozrazoval velké utrpení. 
Cítil, že je přemožen a neschopen se bránit. Prosil božskou Prozřetelnost, 
aby mu pomohla a inspirovala ho, co má učinit. Ve svém nitru uslyšel Frabato 
náhle hlas, jakoby z velké dálky přicházející, jenž volal: „Odvádět!“ 
Přítel se pokoušel Frabata magnetizovat, musel toho ale nechat, neboť elektrické 
napětí v pokoji oslabovalo i jeho a jen s velikým úsilím se ubránil spánku. 
S hořkostí v srdci viděl, že svému příteli nemůže pomoci a musí přihlížet, 
jak umírá. Pozoroval napjatě každý Frabatův pohyb. Ten zašeptal s velkou námahou: 
„Mísu vody!“ Přítel mu ji okamžitě přinesl. Frabato ponořil automaticky 
levou ruku do vody a ihned cítil, že do něj vniká nový život. Cítil se 
bystřejší a své myšlenky již dokázal soustředit. Ruku držel stále ve vodě, 
do níž odváděl ohnivý elektrický proud. Voda se rychle zahřívala, takže 
ji přítel několikrát vyměnil. Jakmile Frabato nabyl opět svou bývalou sílu, 
děkoval Bohu za záchranu života. Dal se ihned do práce, aby zjistil, odkud pochází 
síla, která ho přepadla. Jasnovidně sledoval éterické paprsky, až se dostal 
do Lóže FOGC a viděl, že paprsky jsou vysílány odsud. Frabato viděl také 
svůj obraz, jak je do dálky promítán paprsky a jak v dálce mizí. Zároveň 
poznal, že na něho neměl vliv kruh mužů, kteří okolo aparátu šeptali formuli 
a přitom stejnoměrně oddychovali, nýbrž že magické ovlivnění pocházelo 
z přístroje na vysílání paprsků do dálky. Frabato si předsevzal, že odhalí 
tajemství tohoto ďábelského stroje a vynalezne protizbraň. S návrhem přítele, 
aby u něho přenocoval, Frabato souhlasil. Společně obtočili kolem Frabatova 
lůžka měděný drát, jehož konce přivázali na dlouhý kuchyňský nůž, jenž 
zabodli do podlahy. Učinili tak proto, aby byl Frabato proti případnému útoku 
elektromagneticky izolován a elektromagnetický proud byl odváděn do země. Jelikož 
bylo už po půlnoci, uložili se oba ke spánku. Uplynuly asi tři hodiny vytrvalé 
koncentrace a jednadvacet bratrů magického kruhu FOGC rozpustilo řetěz. Byli 
pevně přesvědčeni, že Frabato není mezi živými. Bavili se o tom, jak si s 
rozkoší přečtou v novinách zprávu, že Frabato náhle zemřel a že se tudíž 
jeho přednášky nekonají. Bratři se dohodli, že se následující den večer 
sejdou, aby oslavili úspěch nad protivníkem, kterého se jim podařilo zničit. 
Nenápadně opouštěli jeden po druhém vilu, ztrativše se ve stínu velkoměsta. 


4. KAPITOLA 
V elegantní kavárně na Pražské třídě seděl Velmistr Lóže 
FOGC u šálku kávy a listoval ve všech drážďanských novinách. Hledal v nich 
zmínku o Frabatově skonu. Byl zklamán, neboť se o tom nikde nedočetl a rozčarován 
odložil noviny. Nemohl pochopit, že jeho zásah s Tepafonem tentokrát selhal. 
Všichni bratři se chystali oslavit svůj úspěch, neboť byli přesvědčeni, 
že Frabato je mrtev. Velmistr zaplatil nedopitou kávu a odešel do budovy Lóže. 
Přemýšlel, co má učinit, neboť až jim poví, že na Frabatovi Tepafon selhal, 
jeho neúspěch otřese zcela určitě důvěrou všech bratrů. U budovy Lóže 
zazvonil podle smluveného znamení třikrát dlouze a dvakrát krátce. Domovník 
otevřel, a když uviděl Velmistra, hluboce se uklonil a uctivě ho pozdravil. Velmistr 
si v šatně odložil a ihned se odebral do magické místnosti, do které nesměl 
žádný z bratrů vstoupit. Také všechny magické operace tady prováděl Velmistr 
výhradně sám. Místnost měla jen jedno okno, jež se dalo automaticky zatemnit. 
Na východní straně byl oltář se čtyřhrannými sloupy, ozdobené vyřezávanými 
magickými znaky. Na oltáři ležely magické předměty, pečetě apod., sloužící 
vesměs k magickým operacím. Nad ním visel obraz Nejvyššího boha Lóže, Bafometa. 
Ačkoliv zde bylo zavedeno elektrické osvětlení, svítilo se při magických operacích 
výhradně svíčkami, protože elektřina by se mohla stát při některých operacích 
nebezpečná. Proto stály v každém rohu místnosti dvě velké svíčky v krásných 
stříbrných svícnech. Stěny pokrýval tmavofialový samet a strop bleděmodrý. 
Uprostřed visel krásný velký lustr, s malou lampičkou uprostřed. Sklo lampičky 
vrhalo sedm duhových barev na znamení sedmi magických charakterů. Byla to magická 
lampa, zvaná Laterna magica. Velmistr vyndal ze skříně tmavomodrý hedvábný 
plášť a šátek na hlavu téže barvy. Zamkl dveře, odložil veškerý šat a 
oblékl na nahé tělo hedvábný plášť, na hlavu si uvázal šátek. Na čele 
měl obrácený pentagram, vyšitý stříbrem a fialovým hedvábím. Na plášti 
podobajícím se japonskému kimonu byly magické znaky stejných barev. Na nohou 
měl Velmistr plátěné fialové pantofle. V tomto ustrojení otevřel ve stěně 
zabudovanou skříň a vyňal z ní bílou pokrývku a rozprostřel ji na podlaze. 
Pestrobarevným hedvábím na ní byl vyšit magický kruh, který se svým tvarem 
podobal stočenému hadu. Podél hada byla na jeho hřbetě vyšitá různá kabalistická 
jména. Před kruhem ležel obrácený trojúhelník, v jehož rozích se skvěla 
kabalistická písmena. Střed kruhu zdobil obrácený pentagram, vyšitý purpurovou 
barvou. V každém rohu stálo jedno písmeno a všech pět písmen tvořilo jméno 
Satan. Za trojúhelníkem byla umístěna nádobka s vykuřovací náplní. Kolem 
kruhu bylo rozestavěno pět plochých svíček. Příprava k zaklínání byla hotová. 
Ještě jednou přezkoumal Velmistr všechny věci, neboť při tak nebezpečné 
operaci nesmělo nic chybět. Sebemenší opomenutí by mělo těžké následky 
a mohlo by Velmistra stát život. Zapálil v nádobě dřevěné uhlí a za malou 
chvíli začal vydávat vykuřovací prášek v nádobě silnou vůni. Zapálil svíce 
a zhasnul elektrické světlo. Záclona nepropouštěla zvenčí sluneční paprsky. 
Vstoupil majestátně do kruhu. V levé ruce třímal magický meč a v pravé magickou 
hůl. Kolem krku měl zavěšen magický kámen, čarodějné to znamení oné bytosti, 
kterou chtěl vyvolat. Obrácen k východu prováděl zaklínání se zaníceným 
hlasem: „Spojuji se s vámi, salamandři, ohniví duchové pekel, a spojuji se 
s vaším živlem, takže splýváme v jeden celek. Volám a zaklínám vás ve jménu 
našeho Pána, který vám poroučí a nad vámi vládne! Jelikož jsem jeho sluha, 
poroučím vám jeho jménem, abyste mi byli po vůli a mou záležitost svým živlem 
nerušili! Spojuji vás se svým magickým mečem a nutím vás k naprosté poslušnosti! 
Žádám vás, zuřiví duchové ohně, stůjte při mé vůli, abych dosáhl toho, 
po čem mé srdce touží! Poroučím vám při vašem vládci, abyste podporovali 
mé záměry a byli mi na požádání za všech okolností nápomocni! Zdvihám 
tento meč a poroučím vám ve jménu mého paktu, jenž jsem s vaším panovníkem 
uzavřel, abyste svým působením pronásledovali Frabata, škodili mu a zničili 
ho! Toto je má vůle a vůle Pána, který vám vládne.“ Když toto vše Velmistr 
pronesl s myslí zcela ponořenou do zaklínacích formulí, vzplály plameny svíce, 
zaznělo dunění, jako by se měl zbortit dům, a před Velmistrem se objevil jasný, 
blýskající se paprsek. Vřeštivý hlas z něho promluvil: „Musím ti sloužit, 
poněvadž jsi zavázán našemu Nejvyššímu Pánu. Dle tvého přání budeme 
pronásledovat Frabata všude, kde můžeme uplatnit náš vliv. Měj se však na 
pozoru! Frabato byl pověřen určitou misí a jeho osud je jiný, než osud obyčejného 
smrtelníka. Buď varován a kroť svou nenávist vůči němu!“ Bytost v podobě 
paprsku nabývala stále hustší tvar a ohnivé jazyky se kolem ní míhaly. Vyzařovala 
nesnesitelné vedro a její zrak byl tak pronikavý, že Velmistr musel několikrát 
sáhnout po donucovací pečeti. Zvedl meč a namířil ho proti bytosti, která 
zmizela jako blesk za hluku, až se celý dům zachvěl v základech. Když zjevení 
zmizelo a šum dozníval, učinil Velmistr magické gesto a jako v extázi pronesl 
magicko-kabalistické: Já chci!“ Několik okamžiků Velmistr zůstal bezmyšlenkovitě 
stát, pak se obrátil k jihu a zaklínal bytosti živlu vzduchu slovy: „Nořím 
se zcela do živlu vzduchu, aby mi jeho bytosti věnovaly veškerou pozornost a jednaly 
podle mé vůle. Duchové bouře, kteří se rychlostí blesku pohybujete ve svém 
živlu, okamžitě ustaňte na mé volání! Sluha vašeho Nejvyššího Pána vám 
poroučí a zapřísahá vás jeho jménem! Volám tě, Králi vzduchu, zjev se mi 
viditelně zde před mým kruhem a vyplň bezodkladně mé přání! Neuposlechneš-li 
okamžitě, budu tě ve jménu tvého Pána trýznit za tvou neposlušnost! Králi 
vzduchu, zjev se mi!“ Jakmile Velmistr vyslovil tuto mocnou zaklínací formuli, 
ozval se příznak bouře přímo v magické místnosti, vřeštivý hlas zazněl 
ze stěny jakoby z velké dálky: „Zemský červe, kdybys nebyl sluhou našeho 
společného Pána, roztrhal bych tě svým živlem na tisíc kusů a tvé rozedrané 
tělo bych rozmetal do všech koutů za to, ze se odvažuješ volat mne tímto způsobem. 
Ať ale chci nebo ne,jsem následkem tvého paktu nucen tě uposlechnout. Vyslov 
tedy své přání.“ „Žádám Frabatův život,“ pronesl Velmistr, „jeho 
úplné zničení! Nechť je tvými živlovými bytostmi pronásledován a každé 
jeho počínání ať je zmařeno! Chci, abyste ho pronásledovali po celý život 
a ničili ho tak, aby zemřel jako bezmocný slaboch!“ „Učiním vše, co je 
v mé moci, ale střez se Frabata, neboť jeho chrání ‚bratři Světla’, odpověděl 
výsměšně Král vzduchu a zmizel. Výstraha vládce vzduchu rozčilila Velmistra 
tak, že se ještě s větší nenávistí vůči Frabatovi obrátil k západu a 
volal Knížete moří mocnou formulí: „Hloubky vod, zapřísahám vás, slyšte 
můj rozkaz! Volám vás a všechny bytosti vodního živlu, ustaňte ve svém spěchu! 
Volám živel vody a mluvím jeho řečí! Volám tě, mocný Kníže vod jako poddaného 
našeho společného vládce, zjev se zde před mým kruhem a podřiď se mé nezlomné 
vůli! Vystup z bouřlivého moře, zjev se mi ve jménu tvého a mého Pána! Budeš-li 
se zdráhat vyplnit mou vůli, budu tě ve jménu našeho vládce pekel pronásledovat 
živlem ohně, až se rozplyneš! Proto tě zaklínám ještě jednou, zjev se!“ 
Za velkého hluku se objevila bytost podobající se člověku a rybě. „Vyvolal 
jsi mne z bouřlivého živlu vody, ač dobře víš, že se zjevuji jen na břehu 
nebo v blízkosti mého živlu. Kdybys nebyl spojencem mého i tvého Pána, pronásledoval 
by tě můj živel. Takto jsem tedy povinen vyplnit tvou vůli a přání. Vyslov 
jej rychle, neboť se nehodlám dlouho zdržet, víš přece, že pachy velkoměsta 
nesnáším.“ Nepříjemný hlas Krále vodního živlu rozladil Velmistrovu duši. 
Několik vteřin stál tiše, aby se soustředil. Ještě prudčeji v něm však 
vzplála zlost a nenávist vůči Frabatovi. Rozhněván mluvil k bytosti: „Nevolal 
jsem tě nadarmo z vodních hlubin. Hoří ve mne přání zničit člověka, jenž 
ruší práci našeho bratrstva a ničí naše plány. Od trvání paktu s mým Pánem 
jsem dosud nezažil, aby nějaký člověk odporoval naší vůli a dokonce se odvážil 
proti nám vystupovat. Osud bratrstva mi leží na srdci. Žádám tě proto jménem 
našeho Pána a vládce, abys Frabata pronásledoval svým živlem a posléze ho 
zničil!“ „Když je tomu tak, nechť tedy můj živel pronásleduje Frabata, 
kdykoliv přijde do styku s vodou. Učiním vše, co je v mé moci, abys byl spokojen, 
ale absolutní úspěch ti zaručit nemohu. Záleží na tom, zastihnu-li Frabata 
ve slabé chvíli. Nech mne odejít a chraň se! Buď opatrný ve svých úmyslech!“ 
Propouštěcím gestem Velmistrovy hůlky zjevení zmizelo. Varování třech knížat 
ho nadmíru rozladilo. Neslibovali mu stoprocentní výsledek, z čehož usoudil, 
že to nebude snadná práce. Musel ještě volat Krále čtvrtého živlu, živlu 
Země, aby byla magická čtveřice úplná. Obrátil se proto k severu a zaklínal 
Krále země mocnou formulí: „Ó mocný Králi zemního živlu, sluha tvého a 
mého Pána tě volá jeho jménem! Opusť své podzemí a zjev se před mým kruhem! 
Převezmi mou vůli a splň mé přání! Neučiníš-li tak, nechám rozechvět 
a zbořit zem! Opusť ihned své obydlí a zjev se mi! Budu tě bičovat ve jménu 
tvého Pána, pokud okamžitě neuposlechneš! Poroučím ti, zjev se!“ Celá země 
se zachvěla tak silně, že to Velmistr ucítil i pod nohama. Před kruhem se za 
rachotu zjevil malý šedovlasý muž s dlouhou bradou. Velké tmavé oči prozrazovaly, 
že on je vládcem svého živlu. V pravé ruce držel svítilnu, z níž vycházelo 
zvláštní matné, ale vše pronikající světlo. Byl poněkud větší než jeho 
poddaní trpaslíci. Byl to nejsympatičtější duch ze všech čtyř živlových 
vládců, které Velmistr volal; pouze jeho pronikavé oči zneklidňovaly každého, 
kdo s ním přišel do styku. Zjevení tázavě promluvilo: „Přišel jsem ze svého 
podsvětí, abych splnil tvé rozkazy. Vím, že na základě paktu s mým vládcem 
budeš muset již brzy vydat svou duši. Až do onoho dne jsem tvým poddaným a 
svou mocí jsem ti k službám. Nerad se podřizuji tvé vůli, ale musím tak učinit, 
neboť nemohu měnit zákony. Poroučej, co mám učinit?“ Ozvěna hlubokého hlasu 
Krále země zanechávala ve Velmistrovi nepopsatelnou hrůzu. Pronikavý pohled, 
kterým Král doprovázel svá slova, Velmistra silně zranil. Zjevení mu dalo najevo, 
že se již blíží jeho hodina, kdy bude skládat účty ze svých činů a kdy 
přijde o život. Uvědomil si, že pak odejde do pekel za strašlivého mučení. 
Zjevení stálo dosud před Velmistrem a pohledem si ho kriticky měřilo. Pána 
země bavilo utrpení, které Velmistrovi svým projevem způsobil. Četl v jeho 
myšlenkách jak v otevřené knize. Přestože měl Velmistr pocit, jako by byl 
již tisíc let pohřben, silou své vůle se opět vzchopil a udělil Králi země 
rozkazy: „Vím, co mne čeká, ale navzdory tomu nemohu přihlížet, jak Frabato 
vítězí a naše bratrstvo zesměšňuje. Žádám proto, abys veškerou mocí pronásledoval 
a silou svého živlu zničil Frabata! Je to má vůle i vůle tvého vládce a bude 
sloužit k poctě našeho nejvyššího sbratření!“ Zjevení zmizelo a v celém 
domě zavládl hrobový klid. Velmistr cítil na svých prsou tíži a byl vyvoláváním 
živlů tak vysílen, že stál zamyšleně a bezradně. Jeho dech byl těžký a 
zmocňovala se ho závrať, byl blízko zhroucení. Vyburcoval ho až zvláštní 
šum, přicházející z rohu místnosti. Byl to duch formulí, který tu již léta 
věrně sloužil a plnil jeho přání. Na této bytosti byl Velmistr velmi závislý. 
Chápal, že nemá dost sil, aby se zbavil tohoto pouta a kromě toho nemá ani ctnosti, 
které jsou nutné k osvobození od závazku s vládcem temnot. Uvědomil si, že 
se dopustil velké chyby, když se na jedné bytosti učinil závislým, a věděl, 
že za to vše musí zaplatit svou duší. Byl si vědom, že vlastní okultní silou 
toho dosáhl velmi málo, a proto využíval služeb této bytosti. Pocit závislosti 
ho v této hodině zvlášť tísnil. Pochopil, že jeho život se blíží ke konci 
a že není možné smrti uniknout. Nechtěl dopustit, aby Frabato otřásl jeho 
dlouholetou vírou. Stál zamyšlen a ve svém nitru prožíval muka, jaká nepoznal 
po celý svůj život. Nenávist k Frabatovi ještě vystupňovalo varování Králů 
všech živlů. Rád by obětoval svůj vlastní život, jen kdyby byl Frabato mrtev. 
Frabato musí zemřít, znělo mu v mysli a probudilo jeho zemdlenou duši. Velmistr 
se rozhodl vyvolat ještě vládce Tmy. Činil to jen málokdy, pouze ve vážných 
případech. Byl si vědom, co znamená stát tváří v tvář Nejvyššímu Pánu. 
Uvědomil si tentokrát, že je to neuvážený nápad, a proto se nejprve spojil 
s poddanými démony, aby vládce tmy zavolali. Cítil, že zahyne buď on nebo Frabato 
a přál si, aby mohl vidět Frabatovu smrt. Tyto myšlenky ho znovu vzpružily, 
položil meč do kruhu na zem, stoupl si na něj levou nohou, zvedl pravou rukou 
magickou hůl a opsal jí ve vzduchu vyvolávací znamení vládce tmy. Sotva učinil 
poslední gesto, objevil se jasný paprsek vystupující ze země a osvětlil celou 
místnost. Velmistr byl jako bleskem zasažen a v tuto chvíli pracovala jen jeho 
hlava. Byl si vědom, že síla tohoto astrálního světla by ho mohla připravit 
o vědomí. Stál několik vteřin, které mu připadaly být celou věčností, 
obklopen světlem. Bylo mu, jako by se vzdaloval miliardy kilometrů a zase se do 
kruhu vracel. Toto napětí by nepřežil žádný smrtelník. V trojúhelníku před 
kruhem se rýsoval zvláštní mlhavý mrak, který nabýval určitých rysů. Měl 
kozí hlavu a chlupaté tělo s ženským poprsím. Prsty u rukou se podobaly drápům 
a na nohou byla kopyta jako býk. Tělo zakončoval dlouhý a tlustý ohon. Když 
se zjevení zhmotnilo, paprsek zmizel v zemi. Před tímto zjevením se Velmistr 
vždy chvěl, protože to byl sám vládce tmy, Bafomet. Jen několikrát mu stál 
tváří v tvář a nikdy nezapomněl na dojem, jímž na něj vládce zapůsobil. 
Velmistrovo tělo se chvělo rozčilením, zatímco zjevení se jeho slabostí bavilo 
a povýšeně se mu vysmívalo: „Nuže příteli, vyvolal jsi mne smluveným znamením 
z mé říše a já plním tvé přání, ačkoliv mne víc nenávidíš, než miluješ. 
Blíží se hodina tvého zúčtování a pak bude tvá duše náležet mé říši, 
kde začneš skládat účty ze skutků, ke kterým ti pomohli mí poddaní. Znám 
tvé myšlenky i plány. Varuji tě, promysli si dobře, co ode mne žádáš! Přeješ 
si vidět Frabata zničeného. Je snad tvůj osud ještě málo zatížen, že ho 
chceš doplnit krví nevinné bytosti, která byla na svět poslána se zvláštní 
misí? Jednou nohou stojíš v hrobě a tvá duše je zralá pro mou říši. Za 
Frabatem stojí velké Bratrstvo druhé sféry. Uvažuj dobře o své pomstě, a 
budeš-li přesto trvat na mé pomoci, učiním svou mocí vše, dokud mne s tebou 
váže pakt.“ Když pán tmy domluvil hlubokým hlasem, nastalo mezi oběma tíživé 
ticho. Velmistr přemýšlel, jak se rozhodnout. Bojovalo v něm svědomí, strach 
a bázeň, hněv, nenávist a pomsta. Hrozná byla jeho muka. První krok byl učiněn 
a nebylo již návratu. Velmistr pravil svému bohu přímo do očí: „Musím-li 
brzy do tvé říše, nemohl bych se z ní dívat, jak Frabato ničí mé bratry. 
Vládni nade mnou, ale do poslední vteřiny mého života zde na zemi jsi mým spojencem 
a já tě zapřísahám, znič Frabata, abych si i já mohl ulehčené vydechnout! 
Žádám, aby byl před mým odchodem Frabato pronásledován a v okamžiku, kdy 
Bratrstvo Světla na něj jen na chvilku zapomene, byl démonickou silou roztrhán 
na kusy! Nechť je Frabato na věky zatracen!“ Po této mocné kletbě zmizel vládce 
tmy a jen zápach síry po něm zůstal v místnosti. Vyčerpaný Velmistr klesl 
v kruhu na zem. Dlouho trvalo, než znovu nabyl vědomí. Oslaben mumlal propouštěcí 
formule a očistná gesta všech bytostí, jež evokoval. Poté, co uložil veškeré 
předměty na svá původní místa a pomocí ventilátoru vyvětral magickou místnost, 
odešel, duševně těžce poškozen. Trvalo dlouho, než se opět vžil do normálního 
stavu a než byl schopen logicky uvažovat. Šálek silné kávy jej sice poněkud 
vzpružil, ale všechny prožitky zanechaly v jeho duši nepopsatelný zmatek. Rychlými 
kroky opustil budovu Lóže a ubíral se nejkratší cestou k domovu. Tam po několika 
minutách usnul hlubokým spánkem. 


5. KAPITOLA 
Téhož dne bylo ve velkém sále 
Excentrik klubu plno. Mistr Frabato pořádal pro reportéry a zájemce o duchovní 
vědy soukromou seanci jen pro zvané. Mezi hosty byli samozřejmě i členové FOGC. 
Společnost měla totiž své lidi ve všech společenských kruzích. Toho večera 
předváděl Frabato experimenty, které musely zatím zůstat běžnému publiku 
skryty. Vysvětloval věci, jež by veřejnost mohla mylně pochopit a možná i 
zneužít. Po skončení seance obklopili Frabata reportéři a snažili se dozvědět 
co nejvíce zajímavostí z jeho života. Když uspokojil jejich zvědavost, odebrali 
se všichni přítomní do místnosti, kde u malých stolků hovořili a popíjeli 
osvěžující nápoje. Mistr Frabato byl středem debat. Mnozí z reportérů zůstali 
i nadále skeptiky a objasňovali vše materialismem, takže tu zněly různorodé 
názory. Mistr prozradil přítomným, že už nesmí předvádět hypnotické experimenty 
s osobami z publika. Sám policejní inspektor jej upozornil, že překračuje zákon. 
Proto inspektorovi slíbil, že se bude podle toho řídit. K takovému sdělení 
měli reportéři různé námitky. Hovory kolem policejního zákazu nabíraly na 
intenzitě, až se na Frabata obrátil reportér drážďanských novin a zvolal 
zvýšeným hlasem: „Sázím se s vámi, Mistře Frabato, o pět set marek, že 
se neodvážíte na příští přednášce opět předvést hypnotický experiment. 
Do určité míry se jistě budete zdráhat to učinit.“ Všichni přítomní nabádali 
Frabata, aby navrženou sázku přijal. Jelikož Mistr poznal, že se dostal do léčky, 
nezbylo mu nic jiného, než sázku uzavřít. Brzy nato opustil klub a svým vozem 
pospíchal do hotelu, kde na něho čekala ještě řada klientů. Když se následujícího 
dne v ranních hodinách probudil, přemýšlel o posledních událostech včerejšího 
večera. Byl si jist, že se za sázkou skrývá některý člen FOGC. V nitru byl 
také přesvědčen, že ho budou pronásledovat a přímo i nepřímo mu škodit. 
Výzva k sázce znamenala první léčku. Po krátkém přemýšlení však přišel 
na to, jak se z pasti dostat a sázku vyhrát. Po snídani si vyřídil své písemnosti 
a vydal se hned do města, aby svůj nápad v souvislosti se sázkou mohl realizovat. 
V jedné z drážďanských tříd se zastavil před velkým obchodem s gramofonovými 
deskami. Promyslel ještě jednou svůj plán a pak rozhodným krokem vešel do obchodu. 
Obsluhující slečny se otázal, zda je možné pořídit si desky s vlastním proslovem 
a hned si je odnést. Jistěže si můžete u nás pořídit gramodesky s vlastním 
hlasem, ale jedna stojí deset marek.“ Když ji Frabato ujistil, že peníze nehrají 
roli, slečna byla hned ochotnější a zdvořilejší. Požádala ho, aby se na 
chvíli posadil, než všechno připraví. Jakmile byla nahrávací aparatura připravena, 
vešel Mistr do oddělené místnosti a na dané znamení začal s nahráváním. 
Asi po hodině opustil obchod a s patnácti deskami pospíchal ve velice dobré náladě 
hvízdaje si do hotelu. Ve velkém sále domu umělců bylo živo. Reportéři všech 
drážďanských novin prozradili uzavření sázky v Excentrik klubu a autorita 
Mistra Frabata byla tím ještě více vyzdvižena. Davy lidí se hrnuly do sálu, 
aby shlédly experimenty zázračného muže. Sál byl tak přeplněn, že jeho majitel 
už dlouhá léta nic podobného nezažil. Čekalo se na znamení zvonku a na objevení 
se miláčka obecenstva. Konečně doznělo třetí zvonění, opona se zvedla a 
Mistr Frabato vstoupil s usměvavým výrazem v obličeji na jeviště a lehce se 
uklonil. Publikum ho uvítalo bouřlivým potleskem, který se utišil teprve tehdy, 
když Frabato žádal pokynem ruky o klid. „Dámy a pánové, děkuji vám za potlesk 
a přivítání, jímž jste mne hned na začátku obdařili. Chci vám podle možnosti 
vysvětlit některé nadpřirozené jevy a doložit je pokud možno důkazy. Mé 
poslední přednášky vám již dostatečně objasnily, že mezi nebem a zemí je 
mnoho věcí, které člověk dokáže ovládnout. Předvedl jsem vám důkazy o 
lidském podvědomí, síle magnetismu, působení vůle na dálku, jasnovidectví, 
čtení myšlenek, a to vše za kontroly obecenstva. V první části dnešní přednášky 
vás chci uvést do říše zemřelých a říše duchů. Tím dokážu, že smrtí 
člověka nic nekončí, nýbrž teprve potom nastává pravý život, pro nějž 
je život pozemský pouhou přípravou. Nehodlám zde předvádět pohyb stolečku 
a podobné pokusy, kterými se zabývají šarlatáni, ale chci podat důkaz tím, 
že sem přivolám nějakého zemřelého.’ Po těchto slovech povstal v předních 
řadách pán a směle se ubíral po schůdkách nahoru na pódium, sledován celým 
obecenstvem. Podal Frabatovi ruku a představil se slovy: Jmenuji se Schneider, jsem 
profesor přírodních věd a soukromý učitel. Nemohu již pouze naslouchat tomu, 
jak přesvědčivě hovoříte o svých výsledcích, poněvadž věda až dosud 
o těchto věcech nic pozitivního neobjevila. Neměl jsem dosud příležitost zúčastnit 
se vašich dřívějších přednášek a na podobné věci nevěřím. Všeobecné 
rozhovory o vašich senzačních experimentech mě přiměly k tomu, abych navštívil 
vaši dnešní přednášku. Prosím vás tedy, abyste mi podal přesvědčivý důkaz 
o nadpřirozené síle, o níž hovoříte. Jsem v každém ohledu skeptik a budu 
vám proto velmi zavázán, jestliže mě nějakým způsobem přesvědčíte o opaku.“ 
Frabato se obrátil k napjatě poslouchajícímu publiku s dotazem, zda má panu 
profesorovi odpovědět důkazem. Všeobecné „ano“ a potlesk bylo odpovědí 
obecenstva, neboť všichni přítomní byli zvědaví, jakým experimentem chce 
Mistr zaujatého profesora přesvědčit. Požádal profesora, aby odstoupil asi 
tři metry stranou a zůstal tiše stát, neboť chtěl dokončit teoretickou část 
přednášky, kterou mu profesor svým příchodem přerušil. Bez ohledu na stojícího 
učitele dokončil klidně svůj výklad. Když byl asi uprostřed řeči o tom, 
jak duchové po smrti žijí a pohybují se, zpozorovali diváci na profesorovi velkou 
změnu. Nápadně zbledl a jeho obličej dostal hrozný výraz. Oči měl vypoulené 
a ztrnulé, brada se mu třásla jakoby ze strachu přeď smrtí. Kymácel se, až 
upadl na zem jako kus dřeva. Ležel jako mrtvola a nevydal ze sebe ani hlásku. 
Mnoho přítomných, zvláště žen, vykřiklo. Jiní povstali a divili se, proč 
Frabato zůstává klidný a navíc se usmívá. Volali na něj, aby profesorovi 
pomohl vstát ze země. Frabato však obvyklým gestem požádal publikum o klid, 
a aniž by se na ležícího profesora podíval, pravil: „Dámy a pánové, abych 
získal čas a nebyl při přednášce rušen, rozdělil jsem v době, kdy jsem vám 
objasňoval podstatu spiritismu, svou osobu a vůli. Panu profesorovi jsem svou vůlí 
odňal velkou část jeho životní síly, na kterou nikdy nevěřil a dosud nevěří. 
Proto upadl do zdánlivé smrti a pouze jeho hlava žije. Tělo je ztrnulé a nedýchá, 
srdce nebije. Lékař by při prohlídce zjistil skon na srdeční mrtvici.“ Frabato 
měl při těchto slovech na mysli bratry FOGC, kteří byli v sále přítomni a 
kterým to rozhodně nebylo po chuti. V duchu ho zajisté proklínali, když slyšeli, 
jak vysvětluje příčinu srdeční mrtvice jako jasný a zřetelný zásah psychické 
síly. Mistr šel k ležícímu profesorovi, dal mu nohy k sobě a postavil ho jako 
voskovou figurínu. Katalepsie byla tak dokonalá, že by ji žádný indický fakír 
nedokázal provést lépe. Pak zavolal dva pomocníky, kteří na jeho povel přinesli 
dvě židle a položili profesora přes opěradla. Opřen byl jen pod krkem a pod 
patami. Přes břicho mu přehodili ubrus. Frabato vstoupil nejprve na židli a odtud 
na břicho profesora. Navíc vyzval oba asistenty, aby udělali totéž. Všichni 
tři tak chvíli stáli, aniž se profesorovo tělo prohnulo nebo změnilo svou polohu, 
pak seskočili. Teprve po chvíli se obecenstvo vzpamatovalo z překvapení a odměnilo 
Frabata potleskem. Když se utišilo, pomocníci na Frabatův příkaz sundali tělo 
ze židlí a postavili, museli ho však podpírat. Profesor měl dosud oči skleněné, 
dech zatajený, tep nepulsoval. Mistr přiložil prst na ústa a vyžádal si tak 
naprosté ticho. Postavil se stranou a upřeným zrakem hleděl do opačného rohu 
jeviště. Na profesorovi bylo vidět, že se do něho pomalu vrací život a jeho 
líce dostávaly správnou barvu. Frabato se obrátil přímo proti němu a po chvilce 
zírání začal profesor volně dýchat a mrkat víčky. Učinil pohyb, jako by 
se probouzel ze spánku. Rozhlížel se kolem sebe, a teprve když pohlédl na Frabata, 
vzpamatoval se úplně. Ten se na něj usmál a pravil: „Nuže, pane profesore, 
doufám, že jste uhasil žízeň po vědeckém důkazu, a nyní vás žádám, abyste 
napjatému obecenstvu otevřeně sdělil své zážitky.“ Profesor šel rychlými 
kroky doprostřed pódia, ale nezdálo se, že je úplně při vědomí. Pomocník 
mu přistrčil židli, na kterou si sedl jako stroj bez vlastní vůle. Frabato ho 
znovu několik vteřin fixoval a teprve po tomto zákroku přišel úplně k sobě. 
Povstal, odstrčil židli a pln úcty podal Frabatovi ruku se slovy: „To jste provedl 
jedinečně. Něco podobného jsem vůbec nečekal. Nelituji, že jsem dnes přišel 
na vaši přednášku, neboť na tento zážitek nikdy nezapomenu. Jen jedno mě 
udivuje, jak jste mohl přednášet a zároveň vyvíjet tolik vlivu, jímž jste 
mě tak přesvědčil?“ Frabato se smál a pronesl: „Chtěl jste mít důkaz 
o existenci neviditelné a nepochopitelné síly, tak jsem vám ho podal. Tato síla 
je výsledkem dlouholetého cviku a nakonec se projeví jako každá jiná fyzická 
síla. Nepřeji si, abyste mě považoval za zázračného člověka, a prosím nyní, 
abyste čekajícímu obecenstvu vyprávěl o svých zážitcích.“ Když se profesor 
uklonil, začalo mu publikum tleskat, neboť taková zábava byla uprostřed přednášky 
vítána. Jakmile potlesk ustal, začal profesor vyprávět: „Naslouchal jsem napjatě 
přednášce Mistra Frabata. Přitom jsem ani nepostřehl, že mě pozoruje a působí 
na mě. Jeho řeč mě tak zaujala, že jsem nebyl schopen vlastních myšlenek. 
Cítil jsem pouze, že má hlava je jakoby prázdná. Připadalo mi, že jsem již 
tisíciletí pohřben, a tato osamocenost a pocit nicoty vyplnily mé nitro tak, 
že mě zachvátila panická hrůza, o jaké se mi v životě ani nesnilo. Nebyl 
jsem schopen pohybu, stál jsem tiše a najednou jsem ucítil, že ze mě něco padá 
k zemi. Podívám se na zem a vidím, že na zemi leží mé 22 vlastní tělo! Pouze 
jasný stříbrný pruh mě s ním spojoval. Dále jsem zjistil, že má strnulost 
pominula a že se mohu opět pohybovat. Naplňoval mě zvláštní pocit klidu, svobody 
a lehkosti, a tak jsem se pokusil učinit krok kupředu. Připadalo mi, jako bych 
se víc vznášel, než chodil. Viděl jsem vše, co se odehrávalo v obecenstvu 
a na jevišti. Povšiml jsem si, že nezanechávám stín, avšak tělo ležící 
na zemi, stín mělo. Mistr Frabato mě musel pozorovat, neboť se na mě usmíval 
a pravděpodobně četl mé myšlenky. V duchu jsem se ho ptal, zda toto psychické 
tělo je má duše, na což Mistr Frabato přikývl, aniž by přerušil přednášku. 
Opřel jsem se v rohu jeviště a pozoroval, co asi s mým ubohým tělem hodlají 
učinit. Uvažoval jsem, jak je možné, že mé tělo je strnulé a přesto udrží 
tři muže. Zamyšleně jsem kroutil hlavou nad tím, jak asi budou vypadat moje 
vnitřnosti. Musel jsem se smát napjatým obličejům v obecenstvu. Pomocník, který 
šel k rohu, kde jsem stál, byl tak těsně u mě, že jsem natáhl ruce, aby do 
mě nevrazil, ale on zatím docela klidně mnou prošel! Jakmile pomocníci mé tělo 
postavili, Mistr Frabato na mě upřeně hleděl. Jeho oči žhnuly jako oheň a 
z jeho zorniček vycházely paprsky. Rozuměl jsem jeho pohledu, který kázal, abych 
se vrátil do těla! Během těchto několika minut jsem se cítil ve svém novém 
postavení tak dobře, že se mi nechtělo uposlechnout a do těla se vrátit. Pokoušel 
jsem se příkazu vzdorovat. Jakmile to ovšem Mistr zpozoroval, díval se na mě 
ještě ostřeji a paprsky, které z jeho rukou přímo sršely, sahaly až ke mně. 
Pochopil jsem, že se musím podrobit jeho vůli, a šel jsem pomalu ke svému tělu. 
Náhle jsem pocítil silnou ránu a vzpamatoval se až ve svém těle. Ze všech 
sil jsem se snažil si všechno ve vzpomínkách urovnat a teprve, když jsem usedl 
na židli, přešel na mě z Frabata pocit síly a tepla a po několika nadechnutích 
jsem přišel úplně k sobě. Nyní zde stojím opět svěží a silný.“ Po těchto 
slovech se profesor obrátil k Frabatovi, uchopil ho za ruku a pravil: „Děkuji 
vám srdečně, že jste byl ochoten vyléčit můj skepticismus a potvrdil jste 
mi existenci duše. Nyní již věřím, že se po fyzické smrti žije dál, tak 
jak jste to řekl ve své přednášce. Mnohokrát vám děkuji za vaši námahu, 
nikdy vám to nezapomenu!“ Profesor se vrátil zpět na své místo v sále, zatímco 
obecenstvo propuklo v nadšený jásot. Mistr Frabato stál klidně, jako by se nic 
nestalo. S úsměvem děkoval obecenstvu za potlesk a pokynem ruky si vyžádal znovu 
klid, aby mohl pokračovat. „Dámy a pánové, přerušení, které nám způsobil 
pan profesor, bylo vlastně nalíčeno příznivým osudem a mně přišlo docela 
vhod, neboť jsem měl příležitost prokázat vám tímto způsobem existenci duše. 
Přednášel jsem automaticky dál, neboť jsem pořádal již stovky takových přednášek 
a nemusím při nich vůbec přemýšlet. Proto se můj duch při mluvení zabýval 
panem profesorem, aniž by on pozoroval či tušil, že člověk může dělat dvě 
věci najednou. Provedl jsem s panem profesorem tři experimenty. Nejdříve jsem 
mu podal důkaz o životním magnetismu, který je v každém těle. Dále jsem mu 
odebral tolik životní síly, kolik bylo třeba k oddělení duše od těla a za 
třetí jsem nechal jeho duši vystoupit z fyzického těla, přičemž jsem jí 
ponechal plné vědomí. Pan profesor vám potvrdil, že vedle svého těla mohl 
žít, mohl se pohybovat a samostatně myslet, ba dokonce se pokoušel vzepřít 
mé vůli, což se mu však nepodařilo. Kdyby tento experiment prováděl laik, 
mohlo by se stát, že by při odpojení duše od těla ztratil nad dotyčným nadvládu. 
Ten by se do svého těla již nevrátil. Má-li ale laik v sobě tolik životní 
síly, že by chtěl tento pokus provádět, mohl by médium přivést do ústavu 
pro duševně choré. Proto jsou tyto experimenty v rukou nezkušených nebezpečné 
a zákon činí dobře, když zakazuje provádění hypnózy a podobných jevů. 
Nyní již dost o tom, vraťme se k našim pokusům o návrat zemřelých bytostí 
nebo duchů. Přeje si někdo z vás mluvit se svým kdekoliv a kdykoliv zemřelým 
příbuzným nebo s ním přijít do spojení? Žádám zájemce, aby přišli na 
pódium.“ Frabato čekal a přecházel sem a tam. Teprve na jeho druhou výzvu 
vstal v první lóži pán a přihlásil se. Musel obejít šatnu, protože by se 
byl přeplněným sálem na pódium nedostal. Představil se jako ředitel Muller. 
Frabato se ho zeptal, zda má někdo z obecenstva námitky proti provedení pokusu. 
Když všichni s pokusem souhlasili, připravil se Mistr k jeho provedení. „Se 
kterým zemřelým si přejete být spojen?“ ptal se Frabato. Ředitel chvíli 
přemýšlel o všech svých zemřelých a Frabato při tom jasnovidně sledoval 
jeho myšlenky. „Chtěl bych být spojen se svou zesnulou sestrou a přeji si, 
aby mi řekla něco bližšího o sobě.“ Ačkoliv pan Muller působil dojmem klidného 
obchodníka, přece se jeho hlas při vyslovení tohoto přání zachvěl. „Mohu 
vědět její jméno a den úmrtí?“ žádal Mistr Frabato. „Alžběta Mullerová, 
zemřela 16. května 1921 ve zdejším sanatoriu.“ Mistr se ptal, zdali někdo 
z obecenstva jmenovanou 23 znal. V loži bankovního ředitele Mullera povstala starší 
dáma a pravila, že je to jejich příbuzná. Uprostřed sálu se zvedla jedna mladá 
žena a prohlásila, že zesnulá byla její spolužačkou a přítelkyní a že 
ji navštívila poslední den před skonáním. „To stačí,“ pravil Frabato. 
Jde mi o to, aby kromě pana ředitele mohli ještě jiní potvrdit mé výpovědi.“ 
Frabato vzal židli a posadil se do rohu jeviště, aby ho obecenstvo dobře vidělo. 
Ředitele nechal usednout doprostřed jeviště a zatím se o něho nestaral. Obecenstvo 
pozorovalo za hrobového ticha každý pohyb Frabata. Ten zbledl a změnil fyziognomii 
právě tak, jako předtím profesor Schneider. Seděl jako mumie. Pojednou sebou 
trhl a jeho obličej se nápadně měnil, takže si Frabato vůbec nebyl podobný. 
Dáma v lóži vykřikla: „Liese!“ Frabato povstal velmi graciézně, lehkou 
chůzí i výrazem působil dojmem mladé dívky. Zemřelá použila Frabatovo tělo 
k tomu, aby svému bratrovi podala zprávu. Také ředitel Muller se změnil a chvěl 
se po celém těle, neboť v držení těla i v rysech obličeje poznal svou sestru. 
Kroutil hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit, ale v tom již byl slyšet melodický, 
tichý hlas dívky, ve kterém Muller neomylně rozpoznal hlas své sestry. „Willi, 
neměla jsem nikdy ani potuchy o tom, že budu moci ještě jednou s tebou mluvit. 
Jak se daří Erichovi a matce? Otec je mrtev, jsem s ním často ve styku.“ Jako 
očarován hleděl ředitel na Frabata a začínal věřit, že k němu mluví opravdu 
jeho zemřelá sestra. Přinesla si židli až k němu a povídali si o soukromých 
záležitostech. Nakonec požádala bratra o tužku a notes a pravila, že chce napsat 
svému bývalému snoubenci Robertovi. Začala psát a nahlas si diktovala. „Milý 
Roberte, jsem šťastna, že ses oženil s mou přítelkyní Martou, neboť vím, 
že je to dobré děvče. Vím, že kdybych žila, vzal by sis mne, neboť jsi byl 
ke mně dobrý a čestný. Mysli na mě často a žij blaze, tvoje Liese.“ Pak 
předala blok bratrovi, podala mu ruku, rozloučila se a nechala pozdravovat všechny 
příbuzné. Na to si sedla na židli na pódiu a Frabatovo tělo opět strnulo. 
Bylo vidět, jak se mu vrací jeho původní rysy. Povstal s usměvavou tváří 
a několikrát přešel tam a sem, hluboce při tom dýchaje, načež se obrátil 
k řediteli, který zde dosud stál s očima plnýma slz a hleděl na písmo v notesu. 
„Nemožné a přece možné,“ šeptal si, „je to rukopis mé sestry.“ Frabato 
mu řekl, že jeho sestra zemřela v sanatoriu, kde byla operována po autohavárii. 
Smrt byla způsobena velkou ztrátou krve. Ředitel nebyl přítomen její smrti, 
neboť byl na obchodní cestě. „Vidím vaši mladou sestru a její dva bratry, 
kteří byli u jejího lůžka, když umírala. Jeden z bratrů je již také mrtev. 
Vaše sestra byla hezká blondýnka, s oválným obličejem a krásnýma modrýma 
očima. Byla štíhlá a na levé ruce měla krásný smaragdový prsten; dar od 
jejího snoubence, kterému před chvílí napsala několik řádek. Doufám, pane 
řediteli, že nyní máte důkaz o existenci vaší sestry, a věřím, že jste 
spokojen. Či snad pochybujete o tom, že vaše sestra použila mého těla jako 
prostředníka, aby vám mohla podat zprávu? Je to písmo vaší sestry?“ Ředitel 
šel k Frabatovi, podal mu ruku a srdečně mu děkoval za tento důkaz. Vraceje 
se na své místo, pokyvoval hlavou, neboť mu to vše znělo jako pohádka z Tisíce 
a jedné noci. Frabato chtěl jít do středu jeviště, aby ukončil první díl 
přednášky, když k němu přiběhlo na jeviště mladé, asi sedmnáctileté děvče, 
a prosilo, aby ji, pokud je to možné, spojil s její matkou. Poznamenala, že je 
sirotek. U tety se má sice velmi dobře, ale nemůže na svou maminku, která ji 
denně ve snu navštěvuje, zapomenout. Při posledních slovech se Frabato podíval 
dívce hlouběji do očí a pravil: „No, když to musí být, udělám výjimku, 
ačkoliv neprovádím dva pokusy najednou, protože to obecenstvo unavuje. Zeptáme 
se tedy opět obecenstva, zda s tím souhlasí.“ Všichni křičeli ano’ a tleskali, 
neboť dosud nic podobného neviděli a této noci se o tom bude jistě mnohým zdát. 
Mistr chvíli přemýšlel, jak by pokus provedl, aby byl posluchačům podán jinak. 
V zápětí ho napadla myšlenka, kterou se chystal ihned uskutečnit. Zavolal jednoho 
ze sluhů a nechal přinést stůl, dva svícny se svícemi, papír a tužku. Ve 
chvilce bylo vše připraveno. Stůl postavili do jednoho rohu jeviště a obě svíce 
rozžali. Děvče posadil Frabato do protějšího rohu a poučil je, aby se ze svého 
místa nehnulo, ať se děje cokoliv. Vzdálenost mezi děvčetem a stolem byla asi 
dvanáct metrů. Elektrické světlo bylo vypnuto, takže prostor osvětlovaly pouze 
dvě svíce. Přesto bylo velmi dobře vidět. Frabato vysvětlil přítomným, že 
elektrické světlo značně pohlcuje magnetismus a při tomto pokusu ho bývá nadmíru 
třeba. Usedl vzpřímeně na svou židli, kolena dal k sobě a ruce na nich nechal 
volně spočinout. Hleděl do neurčita, jako by něco sledoval. Za několik okamžiků 
zavřel oči, zbledl a jeho obličej dostal smrtelný výraz. I jeho dech téměř 
ustal, takže se Frabato podobal sedící mrtvole. Všichni napjatě očekávali 
další jevy. Náhle se uprostřed jeviště objevil malý mlhavý obláček, který 
dostával lidskou podobu. Pojednou bylo možné rozeznat obrysy ženské postavy, 
asi pětačtyřicetileté. Nejprve byla vidět hlava, dolní část zůstávala 
v mlze. Když se zjevení obrátilo k dívce, šel mnohým v obecenstvu mráz po 
zádech. Dívka hrozně vykřikla: „Matko!“ a chtěla se k ní rozběhnout. Jakási 
síla ji však zadržela a ona pak už jen zůstala tiše sedět. Mnozí z přítomných 
slzeli, když viděli, jak jde matka ke své dceři a hladí ji po vlasech. Děvče 
se šťastně usmívalo, ale nemohlo se vůbec pohnout. Nyní šlo zjevení ke stolu 
a rychlým písmem psalo dopis. Pak šlo opět k dceři a ukázalo na dopis na stole, 
ještě jednou ji pohladilo, vrátilo se doprostřed jeviště a rozplynulo se. Ve 
stejném okamžiku přišel k sobě také Frabato a rovněž dívka lehčeji vydechla. 
Mistr poručil pomocníkovi, aby zapnul světlo. Sám zhasl svíce, vzal dopis a 
pronesl k děvčeti, jemuž dopis předával: „Silnou vůli nemáte. Kdybych vás 
nezadržel vlastní vůlí, byla byste se určitě s matkou srazila a omdlela. Naštěstí 
jsem stál duchovně vedle vás a včas vás zadržel. Zde je dopis od vaší matky. 
Je psán pro vás, je to vaše soukromá záležitost, která jistě nebude obecenstvo 
zajímat. Doufám, že jsem vám posloužil, a věřím, že jste šťastná.“ 
Dívka Frabatovi upřímně poděkovala a s dopisem v ruce spěchala na místo, kde 
byla otázkami přímo zasypána. Mistr se uklonil a ukončil první díl své přednášky, 
aby si během čtvrthodinové přestávky trochu odpočinul. Hlučný potlesk zněl 
sálem ještě dlouho poté, kdy byla opona dole. Potřetí zazněl zvonek a všichni 
se zájmem očekávali druhou polovinu přednášky, neboť jim Frabato slíbil veselý 
pokus se sugescí a hypnózou. Po zdvižení opony se objevil Mistr a děkoval za 
potlesk, jímž byl zdraven. „Dámy a pánové, slíbil jsem vám na plakátech 
i na předešlé přednášce, že vám předvedu ukázky sugesce a hypnózy. Ale 
bohužel mám úředně zakázáno hypnózu provozovat. Je mi to sice velmi líto, 
ale přemýšlel jsem, čím bych vám to mohl nahradit. Neošidím vás, naopak 
experiment, který jsem zvolil, vás určitě velmi překvapí a rozveselí. Prosím 
o klid a pozornost. Opustím sál se dvěma pány a ponechám vás, abyste se bavili.“ 
Mnozí se usmívali, jiní reptali, že přišli na přednášku a ne se bavit. To 
prý mohli zůstat doma. „Přesvědčím vás, že i beze mě vás bude produkce 
zajímat. Především prosím dva pány, aby byli tak ochotni a stali se na chvíli 
mými společníky. Frabato se rozhlédl sálem a uviděl vstávat kriminálního 
úředníka, kterak se na něj usmívá. Ještě jeden pán z obecenstva byl rovněž 
ochoten převzít kontrolu a pohovořit s Mistrem. Všichni tři se tedy odebrali 
do vedlejší místnosti k občerstvení a zábavě. V sále panovalo chvíli ticho 
a očekávání. Všichni hleděli na jeviště, neboť nikdo nevěřil, že by Frabato 
odešel jen tak a nic zajímavého jim nepředvedl. Za několik okamžiků zazněl 
z tlampače Frabatův hlas: „Dámy a pánové! Ačkoliv hovořím se dvěma pány 
v bufetu, je přece můj duch mezi vámi. Vysvětlím vám všechny podstaty hypnózy 
a předvedu vám i praktické ukázky. Hleďte, prosím, do středu jeviště, jako 
bych tam stál osobně. Kdo to dokáže, ať si mě tam představí. A nyní pozor! 
Můj duch s vámi začíná pracovat. Vysílám mezi vás neviditelné fluidum a 
vy cítíte napětí a nervozitu. To všechno ale zmizí, neboť vás posiluje moje 
síla. Klid a spokojenost teď vládne mezi vámi. Jste tak klidní, až vás to 
unavuje. Jste tak unavení a ospalí, jako po těžké práci. Ospalost je stále 
větší a ovládá vás jediná myšlenka – spát. Víčka se vám zavírají, 
upadáte do hlubokého bezesného spánku. Je tak hluboký, že vás nikdo nemůže 
vzbudit. Nemůže vás probudit žádný hluk a vy spíte stále tvrdším spánkem. 
Probudíte se teprve tehdy, až vám k tomu dám znamení. Ti, kdo neusnuli, ať 
hlasitě tleskají, pískají a snaží se spáče probudit, ačkoliv se jim to nemůže 
podařit.“ Po těchto slovech nastal v sále nepopsatelný řev, tleskání, pískání 
a každý se snažil spáče probudit. Veškerá námaha byla marná, nikomu se to 
nepodařilo. Po chvíli zazněl z amplionu Frabatův hlas: „Vidíte, dámy a pánové, 
že se vám to nepodařilo! Spáči se nacházejí v hlubokém spánku a budou opět 
reagovat jedině na můj povel. Všechny spáče beru opět do své vůle. Plnili 
přesně mé rozkazy a tak tomu bude i nyní. Než napočítám do tří, probudí 
se všichni zdrávi a svěží a ani v nejmenším si nevzpomenou, co se s nimi dělo.“ 
Na Frabatovo počítání se skutečně všichni spáči probudili a kroutili hlavou, 
jak je možné, že usnuli. Opět zazněl Frabatův hlas, který žádal, aby deset 
pánů a deset dam přišlo k němu na jeviště. Zvedlo se sice více osob, než 
si přál, ale z ampliónu zazněl znovu hlas, vyzývající pouze deset pánů a 
deset dam, aby se posadili na připravené židle, vždy střídavě dáma a pán 
vedle sebe. Poté k nim Frabato promluvil: „Dámy a pánové, slyšíte krásnou 
sférickou hudbu a právě hrají božský valčík. To vás přiměje k tomu, abyste 
povstali a zatančili si spolu. Každý tančí se svým sousedním partnerem nebo 
partnerkou. Nic vás neruší, protože mezi vámi a publikem je neviditelná stěna.“ 
Nyní bylo vidět, jak páry povstávají a tančí ve valčíkovém rytmu. Obecenstvo 
se smálo, protože některé páry, jako např. stará dáma s mladým hochem 
a malý tlustý pán s vysokou hubenou slečnou, vypadaly komicky. Smích obecenstva 
tančící vůbec nerušil. „Klid,“ ozvalo se z ampliónu, a hlas žádal, aby 
se tančící usadili na svá místa na jevišti. „Zajisté toužíte po občerstvení, 
ale než k němu dojde, zjistíte, že vlivem božského valčíku jste pocítili 
vzájemnou lásku, a proto vám dovolím, abyste si ji vyznávali, aniž by se někdo 
choval neslušně. Za pět minut opět zazní můj hlas a vy mezitím projevujte 
své nejvřelejší city, jak jen dovedete.“ Jakmile obecenstvo uvidělo tyto střídavé 
scény, když téměř před šedesátiletou dámou poklekl sotva dvacetiletý mladík 
a vroucími slovy jí vyznával lásku, vypuklo v hlasitý smích a pískot. Smích 
nebral konce, když tu opět zazněl Frabatův hlas a žádal, aby se zase všichni 
posadili na svá místa na jevišti, neboť mají povznesenou náladu a jistě si 
spolu rádi zazpívají. Frabato si přál, aby zazpívali známou píseň „Ovčáci, 
čtveráci“. Všichni zpívali s přešťastnými výrazy a nenechali se rušit 
smíchem ani řevem publika. Takovýchto experimentů provedla média na jevišti 
několik. Obecenstvo se mohlo potrhat smíchy a hodina veselé zábavy rychle uplynula. 
Frabato se chystal opustit svou šatnu, když k němu přistoupili dva páni. Jeden 
z nich se zeptal: „Vy jste Mistr Frabato?“ a když přikývl, ukázal mu svůj 
odznak a prohlásil: „Tajná státní policie, oznamuji vám, že jste zatčen. 
Prosím, následujte nás nenápadně!“ Frabato musel tedy prožít noc na policii. 
Hned ráno byl předvolán k policejnímu prezidentovi, který místo obvyklé vlídnosti 
na něj přísně spustil: „Zneužil jste mé důvěry a nedodržel jste daný 
slib. Přes můj zákaz jste předváděl hypnózu, a to dokonce velmi okázale. 
Jak mi moji lidé sdělili, bylo uspáno víc než tisíc osob. Nechám vás zavřít, 
abyste věděl, co to znamená nedodržovat zákon a neuposlechnout můj příkaz.“ 
Komisař přecházel rozzlobeně po místnosti. „Taková blamáž, mohl jste si 
to dovolit kdekoliv jinde, ale ne zde v Drážďanech. Jak budu vypadat před veřejností?“ 
Frabato seděl, ani nedutal, a nechal prezidenta, jak se říká vybouřit. Začal 
mluvit, až když jeho hněv ochabl. Já jsem vůbec nehypnotizoval“ pravil Frabato, 
„zeptejte se svých zaměstnanců. Bavil jsem se skvěle s policejním inspektorem, 
zatímco obecenstvo poslouchalo celou hodinu mé gramodesky. V žádném ohledu mi 
nemůžete činit výtky, protože jsem po celou dobu nevkročil do sálu. Osobně 
jsem nehypnotizoval a váš zákaz jsem dodržel. Doufám, že se o tom přesvědčíte. 
Jestliže se to vašim lidem nelíbilo, mohli jít přece zastavit gramofon. To nebyla 
hypnóza, byla to domněnka posluchačů, kteří se dali mými slovy na deskách 
ovlivnit. Skutečně to nebyla hypnóza a já mám čisté svědomí, že jsem vás 
neoklamal.“ Komisař zazvonil na dva úředníky, kteří se účastnili přednášky, 
a přesvědčil se, že Frabato mluvil pravdu. S úsměvem pak podal Frabatovi ruku 
a pravil: „Vy jste měl být diplomatem a ne kouzelníkem. Svou věc umíte provést 
znamenitě. Nic proti vám nemám a jste volný. Promiňte tento přehmat, zaviněný 
horlivostí mých lidí.“ Frabato se srdečně rozloučil a odjel do svého hotelu. 


6. KAPITOLA 
Velmistr Lóže FOGC měl v nejelegantnější čtvrti města překrásnou, 
největším komfortem vybavenou vilu, kolem které se rozprostírala udržovaná 
zahrada. V obchodních kruzích byl Velmistr kapacitou s pohádkovým finančním 
příjmem. Zádumčivě a se zlobou v očích seděl dnes ve svém soukromém bytě 
za psacím stolem a nervózně si pohrával se zlatým plnicím perem, neboť jeho 
nitrem lomcoval příliš velký neklid. Díval se sice na krásnou zeleň stromů, 
ale protože měl špatnou náladu, neměl pro přírodní krásy vůbec pochopení. 
Vstal a přecházel po pracovně. Chmurné byly jeho myšlenky a ve svém duchu viděl 
události poslední doby jakoby panoramaticky. Až dosud mu vše vycházelo podle 
jeho přání. Každý plán se vydařil. Pouze případ s Frabatem byl tvrdošíjný 
a nedal se sprovodit ze světa. Tento neúspěch mu velmi ležel na mysli. Tušil, 
že za tajemným mužem stojí daleko vyšší moc než za lóží FOGC, pro kterou 
uskutečňovaly plány pouze temné síly. Tím víc se sžíral velkou nenávistí, 
jež ho stále nabádala k tomu, aby s Frabatem nelítostně naložil. I když se 
tomu bránil, musel si nakonec přiznat, že Frabato dosud velmi snadno zneškodnil 
každý jejich zásah. Jeho nenávist se každou hodinu stupňovala stále větší 
měrou, neboť si uvědomoval Frabatovu nezranitelnost. Bylo mu již telefonicky 
oznámeno, že ani s policejní akcí to nedopadlo podle jeho přání. Další neúspěch 
jej doháněl k šílenství. K tomu se ještě přidružilo varování temných 
sil. Při všech evokacích, které doposud prováděl, se stalo poprvé, že ho 
dokonce varoval i samotný vládce Bafomet. Zloba a pomstychtivost v něm vřely 
a přiváděly jeho krev do varu. Tikot nádherných nástěnných hodin, umístěných 
v jednom rohu pracovny, v něm vyvolal stupňující se neklid a také pocit strachu 
a úzkosti. Všechen nábytek mu připadal ponurý a tajemný. Měl dojem, jako by 
se na něj všechno šklebilo. Úporně přemýšlel, co by mohl proti Frabatovi 
podniknout. Náhle se zastavil, neboť se v jeho mysli zrodil ďábelský plán. 
Přistoupil chvatně k psacímu stolu, vyndal papír s obálkou a napsal soukromý 
dopis vládnímu radovi, který zastával v politickém životě vedoucí místo. 
Zároveň byl také členem Lóže FOGC Velmistr mu v dopise navrhl plán, jak by 
z titulu svého postavení mohl Frabata definitivně zlikvidovat. Frabato měl být 
pro své jasnovidné schopnosti označen za vojensky a politicky nebezpečného člověka. 
Vzhledem k stávajícím politickým poměrům to stačilo k okamžitému zatčení, 
s vyhlídkou na trest smrti. Velmistr si přál, aby vrchní rada jednal dle svého 
uvážení okamžitě. Dopis podepsal a zapečetil svým pečetním prstenem. Nařídil 
sluhovi, aby okamžitě donesl psaní na poštu a poslal ho doporučené. Při převzetí 
dopisu se sluha nemohl ubránit bezděčnému pocitu hrůzy. Nevěděl však, že 
dopis je ovlivněn myšlenkami nenávisti, které neblaze působí i na nezasvěcence. 
Velmistr si s úšklebkem v obličeji spokojeně mnul ruce, protože byl přesvědčen, 
že Frabato už teď nemůže záhubě uniknout, jakmile jej nechal nařknout jako 
vojensky a politicky nebezpečného. Následkem četných nervových otřesů, jež 
Velmistr v poslední době prodělal, ztratil hodně na váze. Chvěly se mu ruce 
a celkově působil dojmem nervově vyčerpaného člověka. Pohlédl do velkého 
nástěnného zrcadla a pozorně zkoumal rysy svého obličeje. Musel si přiznat, 
že zápas s Frabatem mu zdravotně velmi ublížil. Připadalo mu, že zestárnul 
o několik roků. Pohledem zabloudil bezděčně mezi obočí, kde ke své hrůze 
zpozoroval fosforeskující záblesk. Zíraje na toto znamení, chvěl se po celém 
těle. Jen u lidí jeho druhu docházelo k této předzvěsti smrti. Nebyl schopen 
pohybu a nedokázal odtrhnout pohled od zrcadla. Čím déle a čím pozorněji sledoval 
paprsek, tím zřetelněji ho v zrcadle viděl. Fosforeskující světlo pozvolna 
zabíralo celou plochu zrcadla a v pozadí zahlédl drze se šklebící zpitvořený 
obličej s pronikavým zrakem. Ve svém nitru slyšel posměvačná slova: „Synku 
můj, tvoje hodina udeřila!“ Velmistr zavrávoral, studený pot mu vyvstal na 
těle a obestřel ho ledový chlad. Nebyl schopen vydat ze sebe jediné slovo. Démonický 
obličej se po delší době rozplynul a na ploše zrcadla se zase objevil zsinalý 
obličej Velmistra, který se jen pomalu dostával z tohoto příšerného zážitku. 
V nohou cítil olověnou tíhu a připadal si jako ochromený. Jen s velkou námahou 
se dokázal odtrhnout od zrcadla, pročísl si několikrát vlasy a přecházením 
po pracovně se snažil překonat ochromující pocit. Z krabičky na psacím stole 
si vzal jemný brazilský doutník, s rozkoší několikrát natáhl a pohodlně 
se uvelebil v klubovce. Tímto malým rozptýlením se poněkud uklidnil a pohlédl 
na hodinky. K jeho velkému překvapení už byl večer. Pohled na kalendář ho 
přiměl k tomu, aby rychle vstal, neboť si náhle uvědomil, že je 23. června, 
datum zvláštního významu pro Lóži. Každý rok v tento den zasedala valná 
hromada Lóže FOGC, které se Velmistr jako její předseda musel bezpodmínečně 
zúčastnit. Dostavil se vždy v nejlepší náladě, aby byl ostatním bratrům 
příkladem. V žádném případě nesměl působit stísněným dojmem, nebo být 
nervózní. Šel rychle do jídelny, kde už bylo připraveno vše k večeři. Jakmile 
pojedl, nechal si přinést ještě silnou kávu a snažil se být alespoň navenek 
v dobrém stavu. Za pomoci svého sluhy se převlékl a nechal se svým vozem odvézt 
k budově Lóže. 23. červen každého roku je zvláštní historický den. U četných 
národů hoří na znamení slunovratu posvátné ohně, protože o tomto dni dosahuje 
slunce nejvyššího bodu, je nejdelší den a nejkratší noc. Také bratři Světla, 
a sice ti s nejnižším zasvěcením, provádějí během noci tzv. Svatojánskou 
evokaci, při níž vkládá evokující bratr své přání do neviditelného astrálního 
světa. Tato s rituálem spojená přání se pak v průběhu jednoho roku, tedy 
až do příští Svatojánské evokace, splňují, ovšem za předpokladu, že to 
nebyla přání, týkající se karmy. Rituál použitý při evokaci je Svatojánské 
mystérium, které bratři Světla pochopitelně přísně tají. Ačkoliv 23. červen 
každého roku má svůj význam i pro Lóži FOGC, je pro bratry této Lóže dnem 
nešťastným. Každým rokem musel toho dne padnout los smrti na jednoho z bratrů, 
jenž se během roku stal obětí démona, sloužícího Lóži. Pravidlo platilo 
i pro Velmistra. Lóže měla 99 členů a číslo 100 měl onen démon, který Lóži 
sloužil a každému z bratrů dal k dispozici podřízeného démona. Ti bratrům 
sloužili a pomáhali jim splnit všechna přání. Každý démon měl své zvláštní 
označení, znali ho jen jednotliví bratři a nesměli nikomu pod trestem smrti 
prozradit. Po vylosování byl kandidát smrti okamžitě vyloučen z řad členů, 
jeho místo obsazeno novým uchazečem a přidělen démon jeho předchůdce. Nebylo 
se tedy čemu divit, že všichni členové FOGC byli dobře situovaní a vlivní 
lidé. Tu a tam byla učiněna výjimka a také z nižších společenských tříd 
byli přijímáni noví členové. Podmínkou k přijetí však v každém případě 
bylo velké nadání a schopnosti dotyčného. Okamžitě dostal k dispozici velkou 
peněžní sumu, aby se alespoň navenek mohl podle potřeby zařídit. Letošní 
23. červen byl nádherný den s překrásným večerem. Bylo bezvětří a měsíc 
jasně svítil. Bratři Světla byli po celý den i večer neskonale šťastni. Zcela 
jinak tomu bylo u členů FOGC. Všichni bratři se cítili stísněně a teprve 
po vylosování si vydechli všichni ti, na něž los nepadl, že prožijí další 
rok opět bezstarostně. Na to, že rok uběhne rychle a oni budou muset při dalším 
losování prožívat tatáž muka, nikdo v tom okamžiku nepomyslel. Lóže FOGC 
pořádala valné hromady obvykle ve velkém sále, který byl dnešního dne jasně 
ozářen. Nesvítily pouze velké lustry, ale i světla po stranách. V sále bylo 
číslicemi označeno devadesát devět židlí. Každý člen mohl použít pouze 
tu židli, která mu byla dána od samého počátku k dispozici. Na malém pódiu 
stála klubovka, tu při valných hromadách obsadil Velmistr. Nebyl-li přítomen, 
zaujal jeho místo zástupce, jenž působil zároveň jako zapisovatel Lóže. Podle 
přísahy Lóže se dnes museli dostavit všichni, nikdo nemohl schůzi vynechat. 
Každý bratr byl nucen si své světské záležitosti zařídit tak, aby se toho 
večera mohl schůze zúčastnit. Neexistovala žádná omluva, ani pro Velmistra. 
Již před osmou hodinou večerní seděli všichni členové na svých místech. 
Brzy na to přijelo auto, z něhož s velkým spěchem vystoupil Velmistr. Jakmile 
vešel do sálu, povstali beze slova všichni přítomní, zcela podle pravidel. 
Velmistr prošel sálem, pozdravil lehkou úklonou přítomné, zkontroloval, zda 
se všichni dostavili, a teprve když zaujal své místo, posadili se i ostatní. 
Několik minut nastalo v sále hrobové ticho. Všichni věděli, že v příštích 
okamžicích vylosují oběť pro sloužícího démona. Panovala velice tísnivá 
atmosféra. Ačkoliv ventilátory vháněly dovnitř dostatek čerstvého vzduchu, 
bylo všem nesnesitelné horko. Zapisovatel, jenž měl na starosti administrativu 
Lóže a seděl po pravici Velmistra, vstal a pozdravil všechny přítomné. Zahájil 
valnou hromadu tím, že poděkoval všem za dodržení povinností Lóže, a udělil 
slovo Velmistrovi. Ten, rovněž vstávaje, nemohl zakrýt určité rozrušení, 
ačkoliv vynaložil všechno úsilí, aby před členy Lóže působil majestátně. 
Popošel k rohu psacího stolu a zaklepal několikrát kladívkem. Nedalo se však 
poznat, zdali je to smluvené znamení, nebo si Velmistrova nervozita hledá východisko. 
Konečně se ujal slova: „Velevážení bratři! Jak všichni víte, je dnes historický 
den, kdy podle tradice, jak to vyžaduje povinnost Lóže a jak předepisují zákony 
Lóže, má být přijat nový člen. Zároveň však jeden dosavadní člen, na 
kterého padne los, musí náš kruh opustit. Vidím na vás, že očekáváte losování 
s určitými obavami, ale podle stanov nemůžeme od tohoto bodu upustit. Náš řád 
existuje po celém světě a ve všech Lóžích platí stejné zákony. Číslice 
99 je nám svatá a má svůj hluboký význam. Jak všichni víte, je v celém světě 
devadesát devět Lóží řádu a každá má devadesát devět členů. Dosud se 
nestalo, aby některá z nich měla více než devadesát devět členů. Pán 
podsvětí, náš velectěný vládce, dal každé Lóži k k dispozici vysokou inteligenci, 
která se zavázala přidělit každému bratru Lóže démonického sluhu. To je 
všeobecná úmluva s Pánem podsvětí a každý bratr je s tím obeznámen hned 
při přijetí. Největší zodpovědnost nese samozřejmě Velmistr a následkem 
toho má největší právo. Také mu je naším Pánem určena nejvyšší bytost, 
tzv. inteligence Lóže. Povinnosti a práva Lóže se vztahují na každého člena 
a on je musí v plném rozsahu respektovat. Mám za to, moji milí bratři, že nikdo 
z vás nelituje uzavřeného paktu, neboť se všem vede v každém ohledu dobře, 
protože vám vaše plány splňují vám přidělené bytosti.“ Po těchto slovech 
se Velmistr odmlčel a pozoroval všechny členy, kteří kývnutím hlavy vyjadřovali 
svou spokojenost. Chtěl pokračovat dále, ale náhle mu přišla na mysl příšera, 
již dnes uzřel v zrcadle. Tím okamžikem si vzpomněl na Frabata. Vnitřně ho 
to hnalo k tomu, aby svou nenávist vůči Frabatovi vyjádřil slovy. Žádal všechny 
členy Lóže, aby spolupracovali na zničení Frabata, protože kdo je nepřítelem 
Bafometa, ten je nepřítelem celého řádu. Mnoho bratrů sympatizovalo s jeho 
slovy, jiným zase přecházel mráz po zádech a v jejich tvářích se zrcadlila 
bázeň. Když je někdo schopen vzdorovat tepafonu, musí být zvláště omilostněn 
a musí být chráněn mocí mnohem větší než moc řádu FOGC. Nebylo proto maličkostí 
Frabata porazit. A že se kromě toho zabýval záležitostí sám Velmistr, muselo 
mít zcela určitě svůj důvod. Většina bratrů si v duchu kladla otázku, kdo 
Frabato vůbec je a jakou moc ovládá, když všemu vzdoruje a nedokázal se s ním 
vypořádat ani Velmistr. Mnoho dalších myšlenek zaměstnávalo mysl bratrů a 
vyvolávalo v nich určitý neklid, jenž Velmistrovi neušel. S vítězoslavným 
potupným smíchem Velmistr pravil: Jak vidím, nahání vám již pouhé jméno 
Frabato hrůzu. Musím se přiznat, že i mně způsobil řadu strastiplných hodin. 
Musel jsem dokonce volat Pána podsvětí, abych se dozvěděl, co mám dělat. Moji 
bratři, buďte bez obav! Díky svým diplomatickým stykům jsem dokázal na příslušných 
místech Frabata obvinit jako politicky a vojensky nebezpečného, ačkoliv vím, 
že se politikou vůbec nezabývá. Neuplyne ani týden a Frabato se dostane za mříže, 
kde nám nebude moci škodit. Nějakým způsobem už potom přijde o život. Za 
dobrou odměnu se najde dost takových, kteří tento úkol převezmou. Při svátosti 
našeho Pána vám slibuji, že za několik dnů Frabato již nebude.“ Hlasitým 
potleskem vyjádřili všichni přítomní svou spokojenost. Velmistr se samolibě 
posadil a udělil slovo zapisovateli. Ten pravil: „Vážení bratři! Jak víte, 
povinnost Lóže vyžaduje, abyste dnes předali zprávu, zaznamenanou tajným písmem, 
o všech pracích, které jste za pomoci svého démonického sluhy provedli v minulém 
roce. Každý z vás bezpochyby uložil svému služebnímu duchu určité úkoly, 
které si tajně zaznamenal. Služby provedené touto bytostí je nutno písemně 
oznámit vedení Lóže pro kontrolu. Po ukončení schůze budou následovat pohovory 
s jednotlivými členy, zvláště s těmi, u nichž přidělené bytosti nezasáhly 
dosti pronikavě nebo které na svůj úkol nestačily. V takových případech požádáme 
našeho velectěného Velmistra, aby je předal k vyřízení Pánu podsvětí. Nyní 
vás žádám, milí bratři, abyste své záznamy odevzdali. Doufám, že je každý 
člen opatřil svým osobním číslem.“ Po této výzvě nastalo v sále živo. 
Všichni otvírali svoje aktovky, z nichž vyndávali mapy, a pokládali je před 
zapisovatele. Jakmile zaujali opět svá místa, zapisovatel vyjmul devadesát devět 
malých obálek s devadesáti devíti čísly. Všech se okamžitě zmocnilo napětí 
a úzkost, neboť to byly losy smrti a většině členů přišlo na mysl, jakým 
způsobem musel ukončit život poslední kandidát. Pro všechny bratry Lóže nastala 
nejhroznější hodina z celého roku. I na bratru zapisovateli bylo vidět určité 
rozechvění, protože z vedlejší místnosti s veškerými magickými pomůckami 
byl přinesen i malý otáčivý bubínek. Zapisovatel ho postavil doprostřed sálu 
a před zraky všech bratrů do něho naházel všechny obálky. Členové Lóže 
byli svědky, že se v bubínku nachází skutečně devadesát devět čísel. Nyní 
zavolali Eli, dceru domovníka, která už po několik let měla úlohu vyndat z 
bubínku jednu obálku. Učinila tak vždy se zavázanýma očima a byla za to pokaždé 
náležitě odměněna. Ve své nevinnosti byla přesvědčena, že jde o společenskou 
hru. Zapisovatel postavil Eli před bubínek a sám jím několikrát otočil, aby 
byla čísla důkladně promíchána. Eli sáhla do bubínku a vytáhla jedno číslo, 
které jí zapisovatel vzal ihned z ruky. Děvče dostalo připravenou odměnu a 
okamžitě se vzdálilo. Zapisovatel otevřel obálku a vyndal z ní číslo „1“. 
Bylo to číslo Velmistra. Když ho zapisovatel ukázal všem přítomným a hlasitě 
je opakoval, všichni si ulehčené oddechli. Zato Velmistr, jenž při losování 
stál před svou klubovkou a pozorně přihlížel, náhle zbledl a klesl zpět do 
lenošky. Zíral do stropu a vypadal jako v bezvědomí. Z úst se mu drala nesrozumitelná 
slova a na čele mu vyvstal smrtelný pot. Před jeho duševním zrakem se objevil 
znovu démonický obličej, který viděl v zrcadle. Velmistr ze sebe vyrazil jen: 
„Frabato!“ a ztratil vědomí. U všech to vyvolalo hrůzu. V posledních letech 
se nikdo nedíval tak zbaběle smrti do očí, jako nyní Velmistr. I když byl každý 
vnitřně zasažen, nenechal to nikdy na sobě znát. Naproti tomu Velmistr, příklad 
odvahy a statečnosti, se zhroutil. Trvalo hezkou chvíli, než opět nabyl vědomí: 
„Milí a vážení bratři! Jak víte, musel jsem se v poslední době utkat v 
boji s Frabatem. Dělal jsem vše, abych ho zničil, ale nepodařilo se mi to. Vylíčil 
jsem vám, jak Frabato dokonce vzdoroval našemu tepafonu, reprezentujícímu naši 
nejdokonalejší moc. Z toho lze usoudit, že Frabato je ve spojení s mocí, která 
disponuje obrovskými silami. Protože mu je známo, že jsem jeho největší nepřítel, 
ani v nejmenším nepochybuji, že svými magickými silami ovlivňoval to děvče 
na dálku, aby vytáhlo z bubínku právě moje číslo. Tento tah proto neuznávám.“ 
Na tato Velmistrova slova následoval tlumený nesouhlas. Většině z nich nebylo 
po chuti, aby se losování opakovalo. Ve stanovách Lóže stálo, že Velmistr 
je oprávněn nechat losovat dokonce třikrát za sebou a teprve potřetí se musí 
smířit se skutečností, že je kandidátem smrti. K tomu docházelo zřídkakdy, 
takže Velmistr doufal, že při druhém tahu vyvázne z nebezpečí. Aby zakryl 
svou zbabělost, vymlouval se na Frabatovu moc a přisuzoval tah losu jeho vlivu. 
Kdyby byl statečný, přijal by rozsudek právě tak klidně, jako jeho předchůdci. 
Ve skutečnosti se mu znovu zjevil démonický obličej, takže si musel v souvislosti 
s tím současně vzpomenout na znamení smrti mezi jeho obočím, tolik mu hned 
napoprvé nahánějící pekelnou hrůzu. Všechna čísla byla opět sečtena a 
vhozena do osudí, na které se nyní upíraly oči všech členů, dokud v něm 
nezmizelo i poslední číslo. Bubínek byl znovu uzavřen a několikrát otáčen. 
Předpis zněl, že každý musí třikrát otočit bubínkem, aby bylo dosaženo 
správné promíchání čísel. Když konečně i poslední člen bubínkem otočil, 
odebrali se všichni na svá místa. Jelikož Velmistr byl při prvním tahu kandidátem 
smrti, neměl již právo pokračovat v řízení schůze. Úkol převzal zapisovatel, 
který měl k přítomným proslov. Litoval v něm Velmistra, jenž se tak obětavě 
zasloužil o Lóži. Povolil proto druhé i třetí losování dle stanov Lóže. 
Aby zjistil působení Frabata, pravil: „Navrhuji, aby naše dobré a bezvadně 
pracující médium zjistilo v somnambulním stavu, co Frabato v tuto dobu právě 
koná a zda ovlivňuje naše losování.“ Všichni souhlasili a Velmistrovi nezbylo 
nic jiného, než s návrhem souhlasit. A tak byla Eli, která se už chtěla uložit 
k spánku, znovu přivedena. V duchu se divila, že nezůstalo jen při jediném 
tahu. Při vstupu do sálu ji přepadla jakási nejistota a nemohla ji překonat. 
Zapisovatel, který nebyl jen zkušeným černým mágem, ale měl i vlohy diplomata, 
oslovil děvče s úsměvem na rtech: „Milá Eli, jistě jsi už chtěla jít spát, 
ale dnes potřebujeme ještě jednou tvoji spolupráci. Obdržíš dvojnásobnou 
odměnu, zůstaneš-li ještě chvilku mezi námi.“ Přislíbenou odměnou si zapisovatel 
děvče naklonil, takže Eli souhlasila a s důvěrným úsměvem se položila na 
pohovku, kterou mezitím bratři postavili do středu sálu. Jako pokaždé utvořili 
všichni kolem Eli kruh a zapisovatel uvedl děvče do hlubokého somnambulního 
spánku, čímž u ní vyvolal jasnovidnou schopnost. Když se přesvědčil, že 
žádaný stav byl skutečně navozen, oslovil ji: „V duchu se odeber k Frabatovi 
a řekni nám, co právě dělá.“ Eli okamžitě líčila několika slovy, že 
se Frabato nachází na jevišti, kde provádí experimenty. Na otázku zapisovatele, 
zda na ni Frabato nějak nepůsobil, dalo děvče zápornou odpověď a tvrdilo, 
že při losování nebylo nikým ovlivňováno, tedy ani Frabatem. Tímto vysvětlením, 
které Eli podala v hlubokém transu, bylo Velmistrovo tvrzení dokonale vyvráceno. 
Sálem se nesly různé poznámky a Velmistrova autorita byla otřesena. Zapisovatel 
se ihned ujal slova a napomenul bratry, aby zachovali klid. Když Velmistr viděl, 
že se situace stává kritickou, pud sebezáchovy ho přiměl k tomu, aby vyskočil 
a vykřikl: „Frabato vás všechny ovlivňuje! A jestliže to neučinil sám, přiměl 
k tomu některou bytost, kterých má na tisíce k dispozici.“ Tvrzení, že Frabato 
má k dispozici tolik duchovních sluhů, zatímco členové Lóže jen jednoho služebního 
ducha, všechny přítomné nemálo překvapilo a výkřiky dali najevo svou nespokojenost. 
Velmistr si uvědomil, že udělal chybu a svým unáhleným výrokem sám sebe ponížil. 
Místo, aby očernil Frabata, jak měl původně v úmyslu, svým výbuchem zlosti 
ho ještě povýšil. Pln zoufalství a zneklidněn kritikou bratrů ze sebe vyrazil: 
Jsem vyřízen, už nemohu dál.“ Situaci zachránil zapisovatel tím, že energicky 
nabádal členy k zachování klidu. Na jeho výzvu bratři utvořili znovu kolem 
Eli kruh a on se k ní obrátil s těmito slovy: „Až se probudíš, budeš odolná 
jakémukoliv vlivu, žádná síla světa tě nebude moci vědomě ani nevědomě 
ovlivnit. Žádná bytost nebude moci řídit tvé ruce, všechno budeš činit z 
vlastního uvážení.“ Zapisovatel nyní svolal v myšlenkách všechny čtyři 
vládce živlů do každého rohu sálu jako pomocníky, aby ani dobrá ani zlá 
moc nemohla nový tah ovlivnit. Všichni čtyři vládci byli přítomni, avšak 
neviditelní. Kromě Velmistra znal evokační formuli démonických knížat pouze 
zapisovatel. Jakmile provedl v duchu zaklínání, ujistil bratry, že ochrana z 
podsvětí byla přislíbena a v magickém kruhu se nemůže uplatnit ani anděl 
ani démon, takže může zasáhnout jen božská Prozřetelnost. V kruhu stojící 
bratři opakovali v duchu formuli, určenou k ochraně magického kruhu. Vzbuzené 
médium překvapeně hledělo na vzrušené obličeje. Bylo si jisté, že zatímco 
spalo, muselo se zde odehrát něco neobvyklého, o čem nemělo potuchy. Pro Eli 
byla směrodatná přislíbená odměna a o nic jiného se nestarala. Podruhé sáhla 
se zavázanýma očima do osudí a vylovila obálku. V sále opět zavládlo hrobové 
ticho a všichni zírali se široce otevřenýma očima na obálku, již držela 
v ruce. Stejně si počínal i Velmistr, i když se nemohl ubránit jisté předtuše. 
Zapisovatel vyndal číslo z obálky a k překvapení všech přítomných to byla 
opět „jednička“. Z Velmistrových úst se vydral srdcervoucí výkřik. Viděl, 
že je beznadějně ztracen, za to všichni bratři si oddechli. Nebylo už pochyb, 
že Velmistr je odsouzen k smrti. Leckterý člen si musel přiznat, že kdyby se 
jednalo o pouhého bratra, nebralo by se tolik ohledů. V tomto případě však 
bylo jasně vidět vůli Boží a v nejednom bratru se ozvalo svědomí. Všichni 
bratři zaujali svá místa a čekali, co bude dál. Jejich myšlenky se zaobíraly 
otázkou, zda Velmistr odsouzení přijme. Stanovy mu totiž dovolovaly ještě jedno 
losování a všichni byli zvědavi, zda využije i této možnosti. Velmistr stále 
nevěřil poctivé práci Eli a byl nadále toho mínění, že ji někdo neblaze 
ovlivňuje. Ve smrtelné úzkosti se znovu vzchopil a vykřikl: „To není možné! 
Nevěřím tomu, někdo proti mně pracuje, aby mne zničil. I když Frabato nepůsobí 
přímo, je mu dána k dispozici moc, která to vše řídí.“ Tímto tvrzením 
měl na mysli bratry Světla. Vyskočil a řekl: „Trvám na svém právu, aby byl 
tah opakován ještě potřetí. Když i toto losování bude beze změny, přijmu 
svou porážku.“ Bratři Lóže neměli na výběr, museli souhlasit. Zapisovatel 
opakoval: Je to právo Velmistra, které mu Lóže umožňuje.“ Všechno se tedy 
znovu připravilo k losování. Zapisovatel chtěl Eli znovu zavázat oči a nechat 
ji vytáhnout los. Eli došla k názoru, že jde o velkou výhru, a bylo jí divné, 
že všichni přítomní jsou tak rozčileni, takže se tázavě dívala na Velmistra. 
Ten jako smyslů zbavený náhle vyskočil a vykřikl: Já budu losovat sám, neboť 
na mě nemá vliv ani Frabato ani jiná pozemská moc!“ Proti tomuto prohlášení 
nemohli bratři, kteří leknutím ztratili řeč, nic namítat. Zapisovatel se naštěstí 
rychle vzchopil, dal dívce slíbenou odměnu a poslal ji domů. Vzal černý šátek, 
jímž vždy zavazoval oči Eli, a chtěl tak učinit i Velmistrovi. Všiml si přitom, 
jak se třese na celém těle. V duchu si přál, aby měl tentokrát Velmistr štěstí 
a vytáhl jiné číslo. Velmistrovi trvalo velice dlouho, než se rozhodl číslo 
vytáhnout. Nebyl už ani schopen zakrýt, jak se chvěje. Podobal se člověku, 
stojícímu před popravou a čekajícímu na smrtící ránu. Konečně vyndal obálku, 
nečekal na zapisovatele a sám ji otevřel. V tom okamžiku se ozval hrozný výkřik 
a Velmistr se skácel v bezvědomí k zemi. Když se přesvědčil, že si vytáhl 
své číslo, zjevil se mu démonický obličej a slyšel cynický výsměch pekelného 
knížete. Bratři vynesli Velmistra do vedlejší místnosti, položili na pohovku 
a více se o něj nestarali. Od tohoto okamžiku už nebyl Velmistrem Lóže, ale 
kandidátem smrti. Jeho funkci prozatím převzal zapisovatel, který byl pak i při 
následné schůzi jednomyslně zvolen za právoplatného předsedu a Velmistra Lóže 
FOGC. Jeho dosavadní funkci zástupce převzal nejschopnější z bratrů. Poslední 
hodiny vybičované událostmi zanechaly ve všech členech hluboký dojem, neboť 
se na takové případy nemohl upamatovat ani jeden z nich, přestože mezi nimi 
bylo dost starých členů, které ortel smrti dosud vynechal. Trvalo dlouhou dobu, 
než se bratři opět uklidnili. Někteří vyšli na chodbu, aby si zakouřili, 
jiní vyhledali stánek s občerstvením. Vzájemně si šeptali: „Taková privilegia! 
Pro nás by neplatily žádné výjimky.“ Po půlhodinové přestávce svolal nový 
Velmistr všechny bratry do sálu. Nyní, stejně jako v dávnověku, se Bratrstvu 
přinášela lidská oběť. Pouze způsob obětování byl přizpůsoben řádu 
FOGC. Oběť určil vždy démon, který si rok co rok ve stejnou dobu přicházel 
pro jednoho bratra. Některý člen měl to štěstí, že zůstal po dlouhá léta 
ušetřen. Naproti tomu mohl jiného člena Lóže postihnout los smrti hned při 
prvním výročí jeho přijetí. Tento bod byl v zákonech Lóže FOGC nejožehavější. 
Velmistr viděl, že se všichni shromáždili a ujal se slova: „Milí bratři! 
Dnes večer jsme opět přinesli našemu Pánu oběť. Byla to až dosud oběť největší, 
neboť v osobě Velmistra jsme mnoho ztratili. O nějakém vlivu zvenčí se nedá 
mluvit. Bylo to skutečně předurčení. Vidíte, že osud je nemilosrdný, protože 
třikrát bylo tvrdošíjně taženo jedno a totéž číslo. V tom je nutno vidět 
vyšší moc, která stojí nade vším a je nevyzpytatelná. My jsme však ještě 
nedosáhli potřebnou zralost, abychom takovou moc mohli prozkoumat. V každém případě 
musíme naše zákony respektovat. Uznejme, že ortel byl spravedlivý, neboť jsme 
šli až tak daleko, že kandidát smrti směl potřetí losovat sám. Náš Pán 
podsvětí, kterému jsme přísahali poslušnost, si to přál a svou oběť obdržel. 
Pro nás je Velmistr mrtev. Zemřel podle zákona Lóže a my mu jménem naší Lóže 
a jménem všech ostatních vyslovujeme svůj nejhlubší dík za jeho námahu a 
oběť. Dbal nepřetržitě zákonů Lóže a byl nám ve všem příkladem. Jeho 
smrtelnou úzkost mu nezazlívejme, neboť pud sebezáchovy je vlastní každému 
člověku. Uznejme tedy jeho činy za dokonalé. V historii Lóže budou uvedeny 
a zůstanou příkladem pro ostatní. Protože už je pro nás nyní mrtev, vzdejme 
mu čest, kterou si zaslouží. Žádám vás proto, abyste povstali a minutou ticha 
uctili jeho památku.“ Dojati proslovem všichni povstali. Po minutě ticha nový 
Velmistr ukončil pohybem ruky ceremonii. Tím byla pro něj záležitost vyřízena. 
Tak tomu bylo i u bratrů, kteří měli pocit, že se konečně zbavili něčeho 
zlého. Nový Velmistr ve své řeči pokračoval: Jak bylo dnešního večera tradicí 
oběť vylosovat, je také předpisem, aby byl místo vyřazeného bratra do naší 
Lóže přijat nový člen. Bratr Fabián se přimluvil za svého přítele a zaručuje 
se svým vlastním životem za jeho mlčenlivost. Jelikož musíme mít náhradu 
za vyřazeného bratra ještě dnes, přejděme nyní k přijetí nového bratra 
do našich řad. Žádám tedy bratra Fabiána, aby nám svého přítele představil.“ 
Na základě této výzvy opustil bratr Fabián sál a odebral se do zvláštní 
místnosti za chodbou, určené pro návštěvníky. Tam čekal jeho přítel, který 
doufal, že bude přijat za člena Lóže. Ostatní bratři pokukovali po dveřích, 
protože byli na nově příchozího zvědavi. Bratr Fabián už na předešlých 
schůzích žádal o přijetí přítele, za něhož se zaručoval. Na základě 
tohoto ujištění byl jeho přítel pozván. Byl obeznámen se všemi předpisy, 
pravidly a zákony Lóže a ujištěn pomocí, neboť bylo povinností bratrů vzájemně 
si pomáhat. Zároveň mu bylo svěřeno poznávací znamení příslušnosti k Lóži. 
Při přijímacím rituálu obdržel jméno Flávius. Také byl obeznámen s formulí, 
která se používala při magických úkonech, se všemi metodami bojové telepatie 
a ostatními černokněžnickými praktikami. Poté, co nový člen odsouhlasil plnění 
všech povinností, přidělili mu za účelem plnění jeho pozemských přání 
bytost. Zároveň se mu dostalo poučení, jak má s bytostí navazovat a udržovat 
kontakt. O jejích poskytnutých službách musí po uplynutí jednoho roku podat 
písemnou zprávu. Tak to bylo v Lóži zvykem. Nakonec se také dozvěděl o tajných 
jménech všech bratrů, nikoliv občanských. Pokud se bratři v občanském životě 
setkali, mohli se k sobě hlásit. V Lóži bylo zvykem oslovovat se pouze jménem 
bratrským. Bratru Fláviovi bylo přiděleno číslo, které bude zaujímat v Lóži. 
Dostal číslo „dvě“ po zapisovateli, jenž převzal číslo „jedna“ po 
předchozím Velmistrovi. Po ukončení všech ceremonií se bratři ještě chvíli 
bavili mezi sebou, až nakonec jeden po druhém opustili sál. Zůstal jen nový 
Velmistr, který chtěl uvést do pořádku administrativu. Když byl se vším hotov, 
vzpomněl si na svého předchůdce, dosud ležícího v bezvědomí ve vedlejší 
místnosti na pohovce. Nový Velmistr se ho všemi prostředky snažil přivést 
k vědomí. Všechno selhalo, a tak sáhl po kafrové injekci. Tyto praktiky znal 
dobře ze svého zaměstnání a měl s nimi dobré zkušenosti. Když se mu po delší 
námaze podařilo odsouzence přivést k vědomí, slyšel z jeho úst jen kletby. 
Nakonec kandidát smrti opustil budovu. Před budovou na něj trpělivě čekal řidič. 
Jakmile zahlédl svého pána scházet po schodech, přiskočil ke dveřím auta 
a otevřel je. Dlouhé čekání způsobilo jeho ospalost, ale přesto jej upoutal 
vrávoravý krok pána. V duchu si pomyslel, že si jeho chlebodárce dal asi o skleničku 
navíc. Odsouzený Velmistr nastoupil bez jediného slova do auta, ale svou neopatrností 
se uhodil do hlavy. Šofér kroutil nechápavě hlavou a přitom zabouchl dveře. 
Když dojeli k vile, pomohl pánovi vystoupit z vozu a dovedl ho dokonce až do pracovny. 
K smrti odsouzený Velmistr pociťoval v celém těle olověnou tíži a zcela vyčerpán 
padl na pohovku. Prožíval znovu události posledních hodin tak intenzivně, že 
nemohl usnout. K tomu se přidružily ještě vzpomínky na všechny špatnosti, 
kterých se v životě dopustil. Vše to viděl jako ve filmu. Také odchod generálního 
ředitele Zwingera mu vytanul na mysl, neboť Zwinger ukončil svůj život sebevraždou. 
Nevysvětlitelným způsobem pro Zwingera a jeho zaměstnance zmizel z banky milión 
marek a podezření padlo samozřejmě na něj. Tolik si to vzal k srdci, že sáhl 
po revolveru. Před zrakem uštvaného Velmistra se ukázal také jemu známý 
démon s ohnivým zrakem a cynickým smíchem. Tělem byl sice Velmistr zcela vyčerpán, 
ale jeho duch horečně pracoval, což ho více a více dohánělo k zoufalství. 
Nebyl už schopen žádné kladné myšlenky, naplňovaly ho jen zlo a nenávist 
a všechny nepěkné pocity, které dokáže prožívat jen černý mág. Upsáním 
se smrti musel nyní vše, co nashromáždil, opustit a odebrat se do neznámé říše 
démona. Propadl Pánu podsvětí životem i smrtí a nebylo pro něj záchrany. 
Vstal, zpola nepříčetný, a do sklenice vína si nasypal jed. Jeho čin doprovázel 
nehorázný smích, přicházející z dálky. Vše kolem se točilo, ruce se mu 
při zdvižení sklenice chvěly. Obsah sklenice vypil naráz. Pálivý nápoj mu 
zpočátku pomohl, aby se vzpamatoval, náhle však zůstal stát jako přimrazen. 
Hleděl do dálky. V následujícím okamžiku mu sklenice vypadla z rukou a on klesl 
mrtev k zemi. Jed ve sklenici vykonal své. Tak skončil Velmistr Lóže FOGC, odsouzen 
božskou Prozřetelností. 


7. KAPITOLA 
Dnešní přednáškový večer byl obzvláště 
vzrušující, neboť tentokrát Frabato předváděl velkolepé experimenty. Není 
tedy divu, že mu na cestě k hotelu potlesk zněl stále ještě v uších. Toužil 
pochopitelně také po klidu a osamění, neboť četná pozvání, výměna názorů 
a nekonečné dotazy reportérů ho stály mnoho sil a při veškerém jásotu a 
ruchu si odpočinek zaslouží i ten nejzdatnější člověk. Byla už jedna hodina 
po půlnoci, když Frabato vstoupil do hotelového pokoje. Unavený a vyčerpaný 
se brzy uložil k spánku. Nepřál si nic jiného, než spát. V pokoji panovala 
zvláštní tíha, nevěštící nic dobrého. Frabato změnil na lůžku několikrát 
svou polohu, snažil se dát svému tělu to, co již tak nutně potřebovalo – 
spánek, aby se i jeho duch mohl ponořit do neviditelného světa, ale nedařilo 
se mu to. Stále na něj doléhaly události posledních dnů. Jednotlivé obrazy 
byly dokonce tak živé, že se mu zjevovaly obličeje různých osob, které navštěvovaly 
jeho přednášky. Frabato takto nechtěl probdít celou noc, uvolnil tedy všechny 
svaly, obrátil zrak ke stropu a vypojil chod myšlenek. V pokoji se mezitím začaly 
tvořit šedé obláčky, které byly stále jasnější a vyrážely miliardy světelných 
paprsků do místnosti. Kroužily v pokoji v nejrůznějších barvách, takže to 
vypadalo jako v kaleidoskopu. Odněkud zazníval šelest. Frabato by si toho ani 
nevšiml, nebýt náhlého záblesku. Odvrátil zrak od stropu a podíval se do pravého 
rohu pokoje, kde se začalo zhušťovat jasné koncentrované světlo. Jelikož Frabato 
znal všechny myslitelné praktiky, okamžitě zjistil, že se u něj začíná zhmotňovat 
jakási bytost. Ačkoliv k tomu dochází na úkor přítomné osoby, v tomto případě 
to bylo jiné, protože bytost se zhmotňovala sama, bez Frabatova přispění. „Frabato! 
Hrozí ti nebezpečí! Do oběda musíš opustit tuto zemi! Všeho zanech, na ničem 
nelpi a prchni odtud, neboť jsi bezdůvodně obviněn. Mohlo by to ohrozit tvůj 
život. Tví nepřátelé tě obvinili z velezrady a přitom si vymysleli nejnemožnější 
lži. Zatykač už byl podepsán, budeš zatčen. Nezbývá ti nic jiného, než 
okamžitě uprchnout. Bránit se v otevřeném boji za stávajících fanatických 
světových názorů by bylo bezvýsledné. Varuji tě, pospěš si a uprchni!“ 
Poslední slova byla slyšet jakoby z dálky. Bytost se rozplynula v mlhu a v pokoji 
po ní zůstala příjemná atmosféra. Frabato, zpočátku tolik toužící po spánku, 
se následkem vzniklé situace ihned probral a cítil se úplně svěží. Pro tuto 
noc byl s odpočinkem konec. Nechal si ještě jednou projít hlavou varovná slova 
bytosti. Dobře věděl, odkud přicházejí. Velmi dobře tuto inteligenci znal 
a byl také přesvědčen o důležitosti varovných slov. Nemohl je brát na lehkou 
váhu a musel okamžitě jednat. Až do rána promýšlel svůj útěk a kolem šesté 
hodiny měl už vše promyšleno. Jakmile se po tomto upozornění začal zabývat 
myšlenkou na útěk a tvořit plán, neopomenul se obestřít neproniknutelnou neviditelnou 
zdí, aby jeho myšlenky a plány nezanechávaly stopy v astrálním světě, které 
by mohly jeho protivníci vysledovat pomocí transmédií nebo bytostí. Tajemství 
dokonalé izolace a vymazání napsaných příčin v akašickém principu znalo 
a dokázalo prakticky využít jen několik jedinců na celé zeměkouli – bratři 
Světla, mezi něž se mohl počítat i Frabato. Navenek zachoval naprostý klid, 
nebyl ani trochu nervózní. Zato jeho plán byl dokonalý, vždyť nejpozději do 
oběda musí být za hranicemi. Nebylo snadné zanechat vše, co si vydobyl. Jestliže 
si chtěl zachránit holý život, musel veškeré pozemské statky a výhody hodit 
přes palubu. Opatrnost zde byla na místě, neboť Frabato znal všechny způsoby 
protivníků, které chtěli bezpochyby použít. Musel být tedy rafinovanější 
než oni a jednat moudře dřív, než bude pozdě. Rychle vstal a umyl se studenou 
vodou, aby vypadal svěže. Přestože ani minutu nespal, vypadal jako po vydatném 
spánku. Oblékl se a šel do hotelové restaurace na snídani. Podle sestaveného 
plánu měl v úmyslu vyhledat ředitele hotelu v jeho soukromé kanceláři. Toho 
však byl ušetřen, neboť ředitel právě vstoupil, jakoby na znamení dobrého 
osudu, do jídelny. Frabato jej přivolal ke stolu. Ředitel, přívětivý a ochotný 
muž, mu podal ruku se slovy: „Spal jste dobře, Mistře? Jak se vám u nás líbí, 
máte nějaké přání? Mohu vám něčím vyhovět?“ Frabato klidně snídal 
a zcela nenucené pravil: „Milý pane řediteli, jsem s vaším pohostinstvím 
a rovněž s personálem dokonale spokojen a ujšťuji vás, že váš hotel budu 
všude, kde se mi naskytne příležitost, doporučovat. Jak víte, mám v úmyslu 
zde ještě několik dnů zůstat. Abych na to nemusel myslet, přijměte prosím 
ode mě zálohu na dalších osm dnů.“ Při těchto slovech vyndal náprsní tašku 
a zaplatil účet na týden dopředu. Ředitel sice podotkl, že to nespěchá, ale 
Frabato ho přemluvil, aby peníze přijal. Hned poté mu ředitel přinesl z kanceláře 
vystavené potvrzení. Ředitel byl zvyklý na různé způsoby svých hotelových 
hostů a neměl nejmenší podezření. Konečně, pro něj bylo výhodné dostat 
peníze předem, neboť se často stávalo, že zákazníci odešli bez zaplacení. 
Měl alespoň jistotu, že Frabato, jenž se stal během krátké doby veličinou 
na uměleckém nebi, zůstane k jeho cti a prospěchu v hotelu. Frabato přijal potvrzení 
a nenucené prohlásil: „Dobře víte, že jsem stále obklopován reportéry a 
jinými lidmi. Mám nyní schůzku s přítelem, se kterým půjdu do kavárny „U 
Městské věže“. Kdyby mě mezitím někdo hledal, řekněte mu, že se vrátím 
nejpozději za dvě hodiny. Mám také v plánu jít se svým přítelem do města 
a při té příležitosti si obstarám několik nákupů. Obědvat budu zase u vás.“ 
Ředitel neměl o skutečných plánech Frabata samozřejmě ani potuchy. Ujišťoval 
ho, že se na něho může spolehnout. Brzy nato se rozloučil a vrátil se do své 
kanceláře. Po snídani Frabato opustil restauraci a vykročil do ruchu velkoměsta. 
Ležérním krokem došel k nejbližšímu stanovišti taxi. Řidiči ještě nevyjeli, 
neboť klidně pokuřovali a klábosili. Když si chtěl Frabato objednat vůz, změřili 
si ho od hlavy k patě a jeden z nich dokonce utrousil poznámku: „Nechtěl byste 
jet raději městskou dopravou?“Frabato si nevzal kravatu, a tak nepůsobil dojmem 
dobře situovaného člověka. Jakmile však vyndal z náprsní tašky stomarkovou 
bankovku, mávaje s ní ve vzduchu, řidiči okamžitě změnili způsob jednání. 
Nejrychlejší z nich přiskočil k svému vozu, otevřel dveře a vyzval Frabata, 
aby nastoupil. Ten se nenechal dlouho prosit. Nenastoupil však otevřenými dveřmi, 
ale zaujal místo vedle řidiče. Polichocený řidič rychle vyjel do rušných 
ulic velkoměsta. Frabato se v tomto městě zdržoval už delší dobu, takže všechny 
ulice dobře znal. Nechal si zastavit před jedním obchodním domem, asi dvě stě 
metrů od jiného stanoviště taxi. Zaplatil, dal řidiči dobré spropitné a zmizel 
v obchodě, aby se řidiči, jenž ho sledoval, vytratil z očí. Když po několika 
minutách odjel, Frabato okamžitě opustil obchod a na dalším stanovišti si najal 
jiný vůz. Stál tam jen jeden a tím se nechal odvézt na hlavní nádraží. Zde 
si celý postup útěku zopakoval. Ztratil se v nádražní dvoraně a vmísil se 
na chvíli mezi cestující. Poté si opět najal, podle jeho mínění, nejrychlejší 
vůz. Během jízdy podal Frabato řidiči sto marek se slovy: „Dobrý muži, tady 
máte spropitné. Za každý kilometr, který pojedete rychleji, obdržíte dvojnásobný 
poplatek. Musím se totiž rychle dostat za hranice. Dnes ráno jsem obdržel telegram, 
že můj otec umírá, a proto musím být rychle doma. Vidíte, že jsem ani neměl 
čas obléci si kabát, jen abych byl doma včas. Když taxikář viděl, že to 
zákazník myslí vážně, pustil motor na plné obrátky a šíleným tempem se 
hnal k hranici. Několik hus, které se mu připletlo do cesty, na to doplatilo životem. 
Šlo o to, neztratit ani minutu. Taxikář neměl nejmenší podezření a vůbec 
netušil, že se jedná o útěk. Několikrát se jen o vlas vyhnuli havárii. Oba 
důvody – vydatné spropitné a umírající otec – přiměly taxikáře, aby 
v šílené jízdě vytrval. Mezitím, co Frabato ujížděl k hranicím, vstoupili 
do hotelu, v němž pobýval, dva pánové a ptali se vrátného na Frabata. Obdrželi 
informaci, že asi před hodinou odešel do města. Pánové chvíli čekali, procházeli 
se před hotelem, když ale čas ubíhal a Frabato se nevracel, ohlásili se u ředitele. 
Vykázali se služebním odznakem a představili se jako kriminální policie. Ředitel 
se zalekl, když se však ptali na Frabata, uklidnil se a odpověděl: „Pánové, 
Frabato nemá tušení, že ho hledáte. Dnes ráno mi zaplatil na osm dnů dopředu 
hotelový pokoj s celým zaopatřením. Jeho vůz stojí v garáži, garderóbu i 
zavazadla má v pokoji. Řekl mi, že hodlá navštívit přítele a projít se s 
ním po městě, aby si zároveň obstaral nákupy. Slíbil, že bude obědvat u 
nás.“ Policisté mu poděkovali, vyžádali si adresu zmíněného přítele a 
opustili hotel. Okamžitě vyhledali jeho byt, ale bylo jim řečeno, že na několik 
dnů odcestoval. Začali tušit, že něco nesouhlasí a okamžitě šli věci na 
kloub. Podle jejich mínění nemusel být Frabato daleko, protože nebyl na delší 
cestu připraven. Vzdor tomu se ještě informovali na stanovišti taxi, které bylo 
poblíž hotelu. Zde získali stopu, neboť taxikáři poznali Frabatův popis a 
vypověděli, že si najal vůz. Policistům bylo hned jasné, že Frabato byl varován 
a okamžitě po něm vyhlásili pátrání. Frabato měl před sebou ještě značný 
kus cesty na hranici. V malém městečku taxikář rychle natankoval a doplnil vodu 
v chladiči a šílená jízda pokračovala. Pět minut před půl dvanáctou zastavilo 
auto na hranici. Frabato zaplatil šoférovi podle slibu dvojitou taxu a navíc mu 
dal ještě sto marek jako zvláštní odměnu. Řidič mu vděčně stiskl ruku 
a přál si mít takového zákazníka každý den. Frabato si klidně vyřídil 
celní kontrolu a přešel hranici. Taxikář nejprve nechal vychladit motor a  
klidně si vykouřil cigaretu. Nemusel spěchat, pro dnešek si vydělal již dost, 
dokonce mnohem víc, než za celý týden služby; odpočíval vrcholně spokojen. 
Frabato zatím opustil území Německa, vyhledal na druhé straně hranice celnici 
a dostal se tak mimo nebezpečí. Sotva si na celnici všechno vyřídil a chystal 
se odejít do blízkého městečka na nádraží, uslyšel z německé celnice hlášení: 
„Pozor! Pozor! Všem pohraničním stanicím v německé říši! Jistý Frabato, 
který je na útěku přes německé hranice a pravděpodobně si najal taxi, musí 
být zatčen a předán kriminální policii.“ Následoval ještě bližší popis. 
Čtvrthodinové časové rozpětí, během něhož Frabato překročil hranice, mu 
zachránilo život. Na půdě jeho vlasti neměly německé úřady právo ho zatknout. 
Frabato si ulehčené vydechla vydal se spokojeně na cestu do městečka. Cestou 
přemýšlel a musel si přiznat, že kriminální policie pracovala náramně rychle. 
Upřímně se radoval, že znovu zvítězil nad lóží FOGC, která ho chtěla dostat 
za mříže a připravit o život. Útěkem přišel o všechno, co si poctivě pořídil, 
i jeho peníze na hotovosti vzaly za své, ale pro začátek musel se zbytkem vystačit. 
V malé nádražní restauraci pohraničního městečka si, nikým nepozorován, 
odpočinul. Při obědě znovu uvažoval o posledních hodinách, kdy včas unikl 
smrti. Ve svém nitru upřímně děkoval božské Prozřetelnosti za svou záchranu. 
O hodinu později již odjížděl rychlíkem do hlavního města své vlasti. 


8. KAPITOLA 
Najal si pokoj v hotelu, v němž bydlel pokaždé při svém pobytu 
v hlavním městě. Po tom všem, co v posledních dnech zažil, si musel nutně 
dopřát několik dnů odpočinku, než mohl uvažovat o další budoucnosti. Zde 
ho nikdo nepronásledoval. Všechna sláva a čest, kterou si poctivě dobyl, byla 
pryč; znamenalo to začít znovu. Málokdo ho znal a ještě méně se vědělo 
o jeho schopnostech a magických silách. Frabato si předsevzal, že se dá poznat 
jen tam, kde to bude na místě. Prožil tedy několik dnů v klidu. Po finanční 
stránce se však brzy vyčerpal, takže nemohl déle zůstat bez příjmů. Znamenalo 
to brzy něco podniknout, nechtěl-li jednoho dne zůstat zcela bez prostředků. 
Uvažoval, co by měl dělat. Přepadávaly ho chmurné myšlenky, zmocňovaly se 
ho starosti o budoucnost a vyvolávaly v něm pocit neklidu, jenž se marně snažil 
setřást. Na několik svých přátel se obrátit nemohl, neboť věděl, že ho 
jen tehdy budou považovat za dobrého přítele, když jim něco nabídne. Musel 
se, žel bohu, opět přesvědčit, že to jsou stále peníze, které ovládají 
svět. Frabatovi bylo známo, že Velmistr Lóže FOGC, který byl v letošním losování 
odsouzen k smrti, se ve svém bytě otrávil kyanovodíkem. V okamžiku, kdy opustil 
fyzické tělo, se mu zjevil démon podsvětí, s nímž měl Velmistr pakt, aby 
ho vzal s sebou, kde mu za každou prokázanou službu musí všechno i s úroky 
vyrovnat protislužbou. Bývalý Velmistr, který Frabata stále nenáviděl, poznal, 
že je naživu a že tedy démon jeho přání nesplnil. Činil mu proto výtky kvůli 
nedodržení daného slibu. Démon tvrdil, že vliv temných mocností není ještě 
ukončen a že v nich má Frabatoi nadále největší nepřátele, které mu v budoucnu 
způsobí ještě větší utrpení než dosud. Démon přesvědčil svého nového 
sluhu, jímž se nyní Velmistr stal, že bude mít více z toho, když Frabato zůstane 
zatím naživu a bude pronásledován démonickými vlivy, než kdyby se podařilo 
už nyní připravit Frabata o život. Frabato je pod ochranou božské Prozřetelnosti, 
a tudíž magicky nedosažitelný. Pokud by Prozřetelnost jeho smrt dopustila, Frabato 
by vešel do říše Světla a už by nemusel prodělávat další utrpení. Démon 
svému sluhovi nadále pravil: „Pohleď na celou cestu utrpení, kterou musí Frabato 
na této planetě ještě projít.“ Bývalý Velmistr se jasnovidně přesvědčil, 
že na Frabata čeká velké utrpení v koncentračním táboře, dále úřední 
překážky, těžký existenční boj a řada dalších pronásledování. Když 
toto vše sledoval, byl velmi spokojen a přikývnul svému vládci na znamení svého 
uspokojení. Ve skutečnosti to vypadalo tak, jako by božská Prozřetelnost chtěla 
zkoušet Frabatovu statečnost a připustila, aby podsvětí postupovalo vůči němu 
všemi prostředky. Přímo mu ublížit nemohlo, protože byl jedním z členů 
neviditelného Bratrstva Světla, ale mohlo ovlivnit svou mocí všechny lidi, s 
nimiž Frabato přicházel do styku. Tito lidé byli samozřejmě vůči démonickým 
vlivům bezmocní. Ani nevěděli o svém ovlivnění, protože všichni měli své 
slabé stránky, takže démoni měli snadnou práci. Vyvolávali nepříznivé situace, 
které Frabata, i když nepřímo, přece postihovaly. Velké boje časem unaví 
i velkého ducha. Frabato, jenž měl vždy nejlepší vůli použít magických 
schopností jen k dobru a tak pomáhat lidem, měl původně za úkol upozornit lidstvo 
magickými silami na nadpřirozené dění; sklidil však za všechny dobré skutky 
jen zlo. Všechny neúspěchy tížily jeho duši, neboť to vypadalo, že se proti 
němu postavil celý svět. Nebylo se proto co divit, že ho život unavoval. Tajně 
si přál, aby se směl vrátit do své nebeské říše a s pozemským světem se 
rozloučit. V hlubokých meditacích prosil Frabatův duch božskou Prozřetelnost, 
aby ho vyslyšela a pověřila jinou misí.  


9. KAPITOLA 
Vše nasvědčovalo tomu, 
že nastalo období, kdy bylo celému podsvětí opět dovoleno uchvátit moc nad 
naší zeměkoulí. Téměř současně získaly všechny negativní vlastnosti v 
člověku nadvládu. Ideály a vysoké ctnosti patřily minulosti a jen v románech 
se některý autor tu a tam o nich zmínil. Temný vliv zla se celosvětově uplatňoval 
i v politice. Duchovní a mystický směr vysvětlovali šarlatáni po svém. Knižní 
trhy byly zaplaveny bezcennou literaturou a nápadná reklama měla nahradit to, 
co chybělo na kvalitě. Kam jen oko pohlédlo, uzřelo sobectví. Pod lákavě krycími 
názvy vyrostly četné sekty, lóže a spolky, které o skutečné vědě neměly 
nejmenší znalosti. Vždy se podařilo nalákat lehkověrné do pochybných spolků, 
v nichž byli vykořisťováni. Pseudomistři a pseudookultisti se zvučnými tituly 
rostli jako houby po dešti a oklamávali nevědoucí a zvědavce. Všude vládl 
chaos, nezaměstnanost a velká nouze. To vše viděl Frabato svým duchovním zrakem 
a věděl, že je to teprve začátek. Jasnovidně sledoval budoucí války s nepříznivými 
politickými událostmi, ale jeho niterný zákon mu kázal, aby o tom všem pomlčel. 
V hotelovém pokoji ve svém jasnovidném soustředění viděl milióny lidí a 
zvířat hynout ve válce, viděl válečnou fúrii, boření domů a měst. Nadcházející 
události měly do jisté míry postihnout i jeho a on, věrný sluha božské Prozřetelnosti, 
bude muset všechno trpělivě snášet. Věděl, že ho při veškerém pronásledování 
bude chránit božská Prozřetelnost a nechá nad ním bdít Bratry Světla, aby 
mohl vykonat svou misi. Frabato si pomyslel, že se vše odehraje až za několik 
let, a tak se tím přestal zabývat. Povstal, několikrát přešel po hotelovém 
pokoji a snažil se ze sebe setřást tíživé pocity. Umyl se a přitom ze sebe 
do vody setřásl veškerou stísněnost. Osvěžen opustil hotel a vydal se do města. 
V jedné postranní ulici vyhledal tichou restauraci, kde posnídal. U vedlejšího 
stolu seděli tři pánové, kteří se velmi dobře bavili a přitom mluvili jeden 
přes druhého. Frabato zprvu nevěnoval svým sousedům pozornost a pochutnával 
si na své snídani. Když dojedl, sáhl po novinách, přestože to nebylo jeho 
zvykem. Neměl naspěch, a tak bezděčně zachytil část rozhovoru svých sousedů, 
protože zejména jeden z nich obhajoval své názory s obrovským nadšením. Teprve 
teď Frabato poznal, že spolu hovoří o metafyzických problémech a že hlavně 
jeden z nich hovořil o spiritismu. Frabato, zaujatý jejich hovorem, pozoroval vzezření 
všech mužů, aniž by k tomu využil své jasnovidné schopnosti. Jednoho z nich 
považoval za vědce, druhého pravděpodobně za obchodníka a třetího za vedoucí 
osobnost veřejného života. Přitom se neudržel smíchy, neboť jejich problémy 
byly bezvýznamné a sestavené na základě nicotných knih. Když se pán s puncem 
vědce přitočil ke svému sousedovi, zůstal mimoděk zírat na Frabata a postřehl 
jeho shovívavý úsměv. Okamžitě se o něj začal zajímat. Ten nedal najevo 
svou duchovní zralost a podle jeho zevnějšku nebylo možné odhadnout, kým ve 
skutečnosti je. Když jeden z pánů ukončil svou řeč a nastala malá přestávka, 
pošeptal mu cosi jeho soused, který Frabata pozoroval, načež první pán pokývl 
hlavou. Hned nato vstal, představil se Frabatovi s úklonou jako Koller, továrník 
pro optické a fotografické přístroje, a pozval ho, aby si k nim přisedl. Frabato 
se pánům představil a podal jim ruku. Druhý pán se představil jako bankovní 
ředitel Peters a třetí jako profesor Gorecký, doktor přírodních věd. Všichni 
seděli pohromadě a profesor, jenž měl ze všech nejvíce řečí, se obrátil 
na Frabata s otázkou: „Nejste vy ten přednášející umělec, který se zásluhou 
novinových zpráv stal i u nás známým jasnovidcem a okultistou? Jestli je tomu 
tak, můžeme si gratulovat, že se s vámi můžeme seznámit. Četl jsem o vás 
kritiky v různých časopisech a vždy jsem si přál se s vámi setkat. Protože 
jste však mnoho cestoval, nikdy se mi nenaskytla příležitost se k vám přiblížit.“ 
Frabato nyní pochopil, že zde nemůže vystupovat inkognito, a tak přikývl profesorovi 
na znamení, že má pravdu. Jsem skutečně ten, o němž jste tolik slyšel a četl. 
Nechtěl jsem se míchat do vašeho rozhovoru, ale nad vašimi metafyzickými výklady 
jsem se musel vskutku zasmát.“ Profesor se nad těmito slovy podivil a všichni 
tři zahrnuli Frabata různými otázkami. Musel jim hodně vyprávět. Nehledě 
k metafyzickým problémům, které jim vysvětlil, poznali, že opravdu své věci 
rozumí. Během hovoru se přešlo i na osobní záležitosti a Frabato jim vylíčil 
i poslední zážitky. Vyprávění všechny tak překvapilo, že mu přislíbili 
pomoc. Frabato nyní začal nenápadně, jak to bylo ostatně jeho zvykem, číst 
v duši každého jednotlivce. Musel jim slíbit, že se stane jejich hostem. Jelikož 
zatím neměl pevný program, rozhodl se věnovat svým novým známým po tři 
následující večery. Pánové žádali, aby si směli na smluvené schůzky přivést 
své přátele a známé. Frabato, na společnost zvyklý, rád svolil. Ostatně 
v tom viděl prst Boží. Jak se později ukázalo, všichni tři pro něj znamenali 
finanční oporu. Při živém rozhovoru čas plynul a Frabato četl v duši profesora, 
že toho sice mnoho přečetl, ale prakticky nemá nejmenší zkušenosti s pravým 
okultismem. Během hovoru, kdy došlo na různá témata, profesor zastával názor, 
že neexistuje předem určený osud, neboť si ho každý tvoří sám. Při těchto 
přesvědčivě pronesených slovech se Frabato musel hlasitě zasmát: „Milý 
pane profesore, takový člověk, jenž si smí svůj osud řídit sám, by musel 
projít už velký kus cesty duchovního vývoje, aby se vypracoval a dospěl k určité 
zralosti. Musel by dosáhnout fyzické, duševní a duchovní rovnováhy, pokud by 
chtěl vzít otěže svého osudu do vlastních rukou. Myslíte-li si, že jste již 
dosáhl této zralosti a jste schopen řídit si svůj osud sám, dám vám jako 
protiargument malý důkaz o osudovém vlivu.“ Nastala malá pauza a zraky všech 
spočinuly na Frabatovi. Profesorova tvář prozrazovala určité vzrušení, neboť 
v této malé společnosti měl vždy první slovo a nyní se cítil do jisté míry 
sesazen.Frabatovi to neušlo: „Pane profesore, nechci vám upřít, že teoreticky 
leccos znáte. Jistě jste hodně četl, ovládáte cizí řeči, máte velkou knihovnu, 
uveřejnil jste mnoho článků ve vědeckých časopisech, které vám dopomohly 
k autoritě. Ale vědět něco o metafyzice a současně ji prakticky ovládat je 
dvojí.“ Zvědavý profesor se na Frabata obrátil se slovy: „Mistře, je-li 
tomu tak, byl bych rád, kdybyste mi podal důkaz o působení osudu.“ Ostatní 
dva pánové napjatě hleděli na Frabata, zda bude ochoten vyhovět profesorovu 
přání. Trvalo jen chvíli, než Frabato jasnovidně uviděl nejbližší profesorovu 
budoucnost, a proto s úsměvem odpověděl: „V této chvíli jsem svým duchovním 
zrakem viděl vaši budoucnost. Malý zážitek, který vás čeká, vám dokáže 
vliv osudu. Jestli dnes o půlnoci nebudete stát u Prašné brány, dokážete tím, 
že svůj osud mistrně ovládáte. Vyčkejme tedy.“ Profesor nasadil zpola posměšný 
a zpola vychloubačný výraz a odpověděl: „Na to můžete vzít jed, že dnes 
o půlnoci u Prašné brány nebudu.“ Frabato dělal, jako by nic neslyšel. Profesor 
Gorecký, díky svým filozofickým znalostem a akademickým titulům uznávaná 
veličina v metafyzických spolcích, měl také vztahy k uměleckým kruhům, protože 
byl divadelním kritikem. Opustil restauraci ve zvláštním rozpoložení. Cestou 
si vzal taxi a nechal se odvézt domů. Byl dosud svobodný, zato dost náročný 
na život, neboť obýval velkou vilu s vlastním služebnictvem. Jeho mnohostranná 
činnost a bádání mu nedovolovaly pomýšlet na žití ve dvou. Kromě toho neměl 
o druhé pohlaví zvláštní zájem, a tak raději zůstal sám. Nebyl sice zcela 
bez milostných poměrů, ale v žádném případě se nechtěl vázat jako muži, 
kteří žijí rodinným životem. Po příchodu domů na něj čekalo hodně pošty, 
kterou pročetl jen letmo. Na některých dopisech si udělal poznámku, ale konečnou 
odpověď odsunul na později. Nemohl se zbavit určitého rozladění, jež ho přepadlo 
při rozhovoru s Frabatem. Nikdy by však nebyl přiznal, že za pocitem stísněnosti 
vězí velká dávka autoritativní domýšlivosti. Co může být Frabato vůbec 
za člověka, že se hned při prvním setkání zmiňuje o jednotlivostech z mého 
života? Popsal hned mou knihovnu a pracovnu, jako by mě už někdy osobně navštívil. 
Jak se vůbec mohl odvážit dotknout se mé autority a pochybovat o mé vůli řídit 
si svůj osud? Frabato nesmí mít pravdu, říkal sám sobě. Dokáži mu, že jsem 
pánem svého osudu, který také dokáži řídit. Budu se chránit, abych dnes 
opustil svůj byt. Profesor byl pevně rozhodnut prospat celou dnešní noc, ať 
se děje cokoliv. Hlavní věcí je prokázat Frabatův omyl. To pak bude pro mě, 
uznávaného profesora, velké zadostiučinění a celé město bude mít o čem 
mluvit. Takové a podobné myšlenky profesora napadaly. Pohled na hodiny jej přesvědčil, 
že odpoledne už hodně pokročilo, a proto se jeho žaludek tak energicky hlásil. 
Rychle si nechal přinést jídlo. Poté se snažil zahloubat do referátu o metafyzických 
problémech, který chtěl zaslat zahraničnímu časopisu, ale nedařilo se mu to. 
Frabatovo proroctví ho pálilo jako oheň a spojovalo se s obavou, že by Frabato 
nakonec mohl mít pravdu. Hodiny odbíjely pátou a myšlenky Goreckého se dosud 
zabývaly tímto novým známým. Aby mukám učinil přítrž, převlékl se do 
pyžama a ulehl do postele s úmyslem vstát až ráno. Vnitřní neklid však mařil 
každý jeho pokus usnout. Náhle zaklepala na dveře služebná a ohlásila společnost 
známých umělců, která ho přišla navštívit a čeká na něj v předsíni. 
Návštěvníci byli v dobré náladě, což nasvědčovalo tomu, že už cestou 
museli vypít několik sklenek vína. Děvče se vracelo se vzkazem, že panu profesorovi 
není dobře, a proto se předčasně odebral na lože. Návštěvníci se však 
nedali odbýt a vpadli za Goreckým do pokoje. „Co je s tebou, příteli, že 
ležíš za bílého dne v peřinách? Ty nejsi nemocný, ty potřebuješ změnu.“ 
Přitom se smáli a dělali grimasy, takže se i on dal bezděčně do smíchu. Umělci 
hučeli do profesora tak dlouho, že se rozhodl vstát z postele. Mezi nimi byly 
i dvě herečky, profesorovy výborné přítelkyně. Ať chtěl nebo ne, musel dostát 
svým společenským povinnostem. Konečně, tato společnost ho navštěvovala častěji 
a všechny je spojovalo dlouholeté přátelství. Profesorovi nezbývalo než obětovat 
několik lahví vína, bez nichž by se zábava neobešla. Jeden z herců vyprávěl 
o nejnovějších událostech tak poutavě, že Gorecký na Frabata a jeho proroctví 
zcela zapomněl. Tento herec vybídl profesora slovy: „Příteli, musíš s námi 
do divadla, protože je dnes premiéra a já mám hlavní roli. Rozhodně tam nesmíš 
chybět.“ Profesorovi se návrh zamlouval a kývnutím hlavy dal na srozuměnou 
svůj souhlas. Pro všechny nechal ještě přinést večeři, po níž už byl nejvyšší 
čas dostat se do Státní opery. Profesor dostal k dispozici proscénní lóži. 
Premiéra dopadla nadmíru dobře, takže po představení musel Gorecký s celou 
společností oslavovat úspěch. Připojilo se k nim ještě několik přátel hlavního 
představitele divadelního kusu, jemuž se dostalo mnoho pochvalných uznání. 
Rovněž profesor Gorecký přislíbil uveřejnit dobrou kritiku. Přitom se vypilo 
mnoho sklenek. Jelikož byla sobota a ve všech nočních lokálech čilý ruch, 
pozvolna se rozcházející společnost nemohla před půlnocí chytit taxi. Herci 
museli následujícího dne opět vystupovat a potřebovali se pořádně vyspat. 
Nastalo loučení a všichni si vzájemně popřáli dobrou noc. Oslavovaný herec 
byl poslední, který se s profesorem loučil: „Nyní už musím jít, abych se 
do zítřka prospal a odpočinul si. Doufejme, že brzy seženeš taxi a dostaneš 
se dobře domů.“ Možná, že herce ani tak neunavila herecká činnost, jako 
spíše víno, kterého hodně vypil. Profesor se také držel statečně sklenice, 
přestože nebyl zvyklý tolik pít, ale nemohl kazit náladu. Hlavu měl těžkou 
a přál si vyjít na vzduch. Rozhodl se tedy jít kus pěšky. Protože v tuto hodinu 
bylo na hlavních ulicích dost rušno, zahnul do méně živé ulice. Z pootevřených 
oken vináren a jiných lokálů byla slyšet hudba. Gorecký byl zcela ponořen 
do sebe. Kroky ho vedly k blízké vinárně, před kterou stálo několik lidí. 
Zvědavě zůstal stát a pozoroval, jak si dva muži spílali a pod vlivem alkoholu 
se začali prát. Naneštěstí se profesor nechal svést k tomu, že muže napomenul, 
aby se na ulici nehádali a raději šlí domů. Jednomu z opilců nebyla profesorova 
slova vhod a začal mu vyhrožovat. Gorecký byl rozzloben a tak reagoval obdobně, 
načež se situace rázem změnila. Rváč opustil svou oběť a vrhl se na profesora, 
nabádán ostatními. Gorecký mu vrazil facku, ale tím jen přilil olej do ohně. 
Dokonce i ženy profesora slovně napadaly. Teprve když se do profesora pustil i 
druhý rváč, usoudil, že by dobrodružství mohlo pro něj skončit tragicky, 
a snažil se choulostivou situaci rychle zachránit, neboť rváč, který dostal 
facku, držel v ruce nůž a chystal se na něj vrhnout. Profesor, těžce dýchaje, 
se ze všech sil snažil dostat do zalidněnější ulice v domnění, že tam uvidí 
stráž. Měl však smůlu, neboť tam žádný strážník nebyl. Pronásledovatel 
s nožem v ruce mu byl již těsně v patách, neboť se mu chtěl za uštědřenou 
ránu za každou cenu pomstít. Věžní hodiny odbíjely půlnoc, když Frabato 
vyšel z podloubí u Prašné brány a postavil se profesorovi do cesty, jemuž byl 
rváč v patách. Profesor Frabata poznal, popadl ho za rukáv a zvolal: „Zachraňte 
mě, jsem pronásledován, chce mě zavraždit,“ a rukou ukázal dozadu na dobíhajícího 
pronásledovatele. Frabato odsunul profesora poněkud stranou a řekl klidně: „Zůstaňte 
stát a nebojte se.“ Profesor s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy lapal 
po dechu, pln panického strachu. Frabato nechal opilce, aby se přiblížil. Opilec 
však viděl, že se ho nikdo nebojí, zarazil se a zůstal nerozhodně stát s nožem 
v ruce. Frabato nepromluvil ani slovo, jen si rváče, stojícího jako solný sloup, 
změřil pohledem. Kabalistické slovo, které Frabato vyslovil, působilo okamžitě, 
neboť opilec byl rázem jako vyměněn. Sice ještě potichu zaklel, ale otočil 
se a zmizel za nejbližším rohem. Také s profesorem nastala změna, najednou měl 
zase jasnou hlavu. Omámení alkoholem bylo pryč, jen se nemohl tak rychle vzpamatovat 
ze zážitku. Podal Frabatovi ruku a koktavým hlasem mu poděkoval za svou záchranu: 
„Kdybyste se byl neukázal, zcela určitě bych už byl mrtev.“ Řekl to plačtivě, 
jako malé vystrašené dítě. Frabato mu s úsměvem poklepal na rameno a ukázal 
na hodinky. Byly tři minuty po půlnoci. Klidný postoj zachránce působil na profesora 
blahodárně. Frabato prohodil: „Milý příteli! Přeci nejste tak docela pánem 
svého osudu, jinak byste v tuto dobu nebyl u Prašné brány. Stalo se, jak jsem 
předpověděl. Doufám, že jste se již přesvědčil, že není možné být pánem 
svého osudu, pokud neumíte ovládat všechny možnosti a řídit jednotlivosti 
podle potřeb. Vidíte nyní, že je nutné dosáhnout dříve něčeho jiného, 
a to magické rovnováhy.“Profesor Gorecký uznal svou porážku a přiznal, jaký 
byl hlupák a kam ho jeho domýšlivost přivedla. Frabato, jenž měl pro jeho slabosti 
pochopení, ho zavedl na živější třídu, do pěkné kavárny v hořejším patře 
velké budovy, kde hrála cikánská kapela. Pozval ho na šálek kávy a zavedl 
k postrannímu stolku, kde se mezi nimi rozvinul velmi zajímavý rozhovor. Frabato 
sdělil profesorovi, že všechno viděl dopředu, jen si potřeboval vypočítat 
nastávající události, aby přesně viděl, v kolik hodin bude na daném místě. 
Kdyby viděl, že je třeba zasáhnout, objevil by se už při rvačce. V daném 
případě by to však na profesora nezapůsobilo tak přesvědčivě. Na Goreckého 
otázku, jak dlouho čekal Frabato u Prašné brány, mu tázaný odpověděl: „Necelých 
pět minut. A tuto chvíli jsem vás sledoval duchovním zrakem a zadržel jsem svou 
vůlí opilce, aby vás nedohonil.“ Gorecký se nemálo divil. Ano, Frabatova předpověď 
se splnila. Je bezpodmínečně nutné věřit vlivu a zásahu osudu. Po dlouhém 
rozhovoru, když už začalo svítat, opustili kavárnu. Jako by to Frabato přičaroval, 
objevil se taxikář, kterého zastavil. Doprovodil profesora do jeho mládeneckého 
bytu, kde se s ním rozloučil. Večer se chtěli oba sejít u továrníka Kollera, 
kterému Frabato přislíbil svou návštěvu. Taxíkem pak Frabato odjel do hotelu. 
V nádherné vile továrníka Kollera bylo dnes nebývale rušno. Továrník se všem 
svým přátelům a zájemcům o magii a nadpřirozeno pochlubil nejnovějším objevem 
a pozval je na dnešní večer do své vily, neboť účast přislíbil i Frabato. 
Někteří z hostů znali Frabata ze zahraničních časopisů, takže se všichni 
těšili na osobní setkání. K tomu přispěla i událost, která se přihodila 
Goreckému, neboť Koller volal svému příteli hned v ranních hodinách, aby se 
přesvědčil, zdali se předpověď vyplnila. Profesor mu krátce vyprávěl noční 
zážitek a přislíbil, že večer vylíčí vše podrobněji. Co chvíli přijelo 
auto s dalšími hosty před Kollerovu vilu. Pro továrníka to bylo do určité 
míry vyznamenání a těšilo ho, že je středem nové společenské senzace, která 
se u něj začala rozvíjet. Všichni doufali, že se od Mistra Frabaty dozví něco 
o nadpřirozenu. Nebylo se tedy co divit, že se večer dostavilo do Kollerovy vily 
mnoho velkoprůmyslníků, spisovatelů, reportérů a významných umělců, kteří 
plni očekávání vyhlíželi návštěvu zázračného muže. Přijímací pokoj 
pro hosty byl velký a moderně zařízený, aby vypadal co nejreprezentativněji. 
Měl to být současně určitý způsob reklamy pro nejrůznější společenské 
kruhy, s nimiž byl Koller jako továrník ve spojení. Profesor Gorecký se už 
také nemohl dočkat, až se dostane ke Kollerovi a vypoví mu o nočním přepadení 
u Prašné brány. Celá společnost naslouchala Goreckému jako nějakému hrdinovi. 
Čím více se přibližovala hodina Frabatova příchodu, tím se stupňovala zvědavost 
přítomných. Frabato se stal středem dnešního večera a každý host včetně 
hostitele doufal, že se od něj pro sebe něco dozví, nebo byl rozhodnut požádat 
ho o pomoc. Každý měl svůj zvláštní požadavek, i když to na sobě nenechával 
znát. Kolem deváté hodiny se podle ujednání dostavil Frabato. Vystupoval jednoduše 
a klidně, podle zevnějšku se zdál být vším jiným než zasvěcencem. Když 
byl ohlášen pánovi domu, kupodivu všechno zmlklo. Frabato se nad tím musel vnitřně 
zasmát, neboť když byl ještě v hale, zdálo se mu, že slyší nejméně sto 
lidí. Když vstoupil do přijímacího pokoje, všichni přítomní ho pozorně 
sledovali. Vyhradili mu čestné místo a ihned se začalo s podáváním večeře. 
Dámy k němu hleděly velmi nesměle. Každá doufala ve vhodnou příležitost, 
až si s ním bude moci pohovořit. Nikdo se však neodvážil navázat hovor. Koller 
byl starostlivým hostitelem a nechal podávat nejlepší jídla a nalévat prvotřídní 
vína. Frabato se uměl rychle přizpůsobit, a protože se mu společnost zdála 
být příjemná, šlo to snadno. Nikdo z přítomných nepostřehl, že jednoho 
po druhém jasnovidně pozoroval. Mezitím, co večeřel, poznal nejskrytější 
myšlenky každého z nich. Tvářil se, jako by ho nic osobního nezajímalo. Koller, 
strůjce Frabatovy návštěvy, byl do jisté míry hrdý, že se mu to podařilo. 
Chtěl dát podnět k hovoru, ale nevěděl, jak začít. Frabato mu vyšel vstříc, 
a protože právě dovečeřel, povstal, uklonil se hostům a děkoval, obraceje 
se ke Kollerovi, za poskytnuté přátelství a výtečné pohoštění. Koller byl 
tím velmi potěšen a vyprávěl svým hostům, jak mu osudem byla udělena nadmíru 
velká přízeň seznámit se s Frabatem. Dále pravil, jak velkou radost mu Mistr 
způsobil tím, že první návštěvu přislíbil právě jemu. Gorecký zaujal 
místo po Frabatově levici a po pravici se usadil Koller. Ostatní přihlíželi 
trochu závistivě a obávali se, že se jim nenaskytne příležitost vyměnit si 
s Mistrem pár slov. Frabato vyprávěl o svých posledních zážitcích a mnoha 
zajímavostech ze svého života. Každé jeho slovo bylo nadmíru poutavé a všichni 
s nadšením poslouchali. Hosté doufali, že jim Frabato předvede nějaké okultní 
fenomény, ale zatím k tomu nedošlo. Při podávání černé kávy Frabato hosty 
oslovil: „Vážení přítomní! Brzy po vstupu do této místnosti jsem věděl 
o každém z vás veškeré podrobnosti. Zasvěcenec může i tekutinu použít jako 
magické zrcadlo. O magických zrcadlech a křišťálových koulích jste už jistě 
všichni slyšeli. I tato černá káva mi poslouží stejně jako magické zrcadlo 
a uvidím v ní vše, co vidět chci a potřebuji.“ Jedna herečka se už chtěla 
obrátit na Frabata s dotazem, ale jeho pohled jí dal na srozuměnou, že má zatím 
vyčkat: „Vím, že jste se mě chtěla zeptat, jak zítra večer dopadne vaše 
představení v divadle, kde hrajete novou roli. Při hlavní zkoušce, které jste 
se před časem zúčastnila, jste svou úlohu ještě neovládala dokonale a režisér 
vás upozornil na různé nedostatky. To vám pochopitelně nebylo vhod a v nitru 
jste byla velmi rozezlena. Nyní byste ráda věděla, zdali zítřejší premiéra 
dopadne dobře.“ Čas od času se Frabato podíval do šálku s kávou, jako by 
v něm chtěl číst výsledek. Ve skutečnosti to ale nebyla káva, nýbrž jeho 
duchovní oko, jímž se díval do budoucnosti umělkyně: „Můžete být klidná,“ 
pravil, „zítra sklidíte velký aplaus a budete spokojená.“ Umělkyně překvapením 
nebyla schopná slova, neboť Frabato četl její nejtajnější myšlenky a všechno 
jí otevřeně sdělil. Ujištění, že vystoupení bude mít úspěch, ji dokonale 
uspokojilo. „Nikdo mi nemusí říci jediné slovo,“ pokračoval Frabato, „každému 
z vás sdělím to, co ho nejvíce tíží.“ A skutečně! Každému hostu shovívavě 
odhalil jeho nejskrytější přání. Jedna mladá dáma se chtěla ještě něco 
dovědět o svém milenci, ale Frabato učinil odmítavý posunek, položil si pravý 
ukazováček na ústa a dal tím všem najevo, aby zachovali klid. Okamžitě všechno 
ztichlo. Frabato upřel svůj zrak do rohu místnosti, jako by tím směrem něco 
sledoval. Trvalo to jen několik vteřin a Frabato se obrátil na Kollera se slovy: 
„Milý příteli, není od vás hezké, že svou nejmladší sestru necháte nahoře 
ležet v pokoji. Dnes jste jí o mně vyprávěl a ona tolik toužila mě poznat. 
Nemusel jste se stydět, umístit nemocnou sestru mezi námi. Není hanba být nemocný, 
vždyť nemoc může přepadnout každého. Vidím, jak vaše sestra na lůžku pláče.“ 
Na Kollera působila Frabatova slova jako hromová rána. Celý skleslý přiznal, 
že svou nemocnou sestru tentokrát nechtěl přivést mezi hosty, aby to nepůsobilo 
špatně, a proto o ní pomlčel. Frabato pomalu dopíjel svou kávu a hosté Kollera 
přiměli, aby pro sestru došel. Dámy ji mezitím skutečně našly, jak pláče 
ve svém pokoji. Všichni byli dojati. Helenka byla před půl rokem raněna mrtvicí 
a krvácením do mozku a od té doby zůstala chromá. Ačkoliv se ji nejlepší 
lékaři snažili uzdravit, nepodařilo se to nikomu. Helence bylo teprve dvacet 
tři let. Její zevnějšek však nemocí vůbec neutrpěl. Frabato vyzval Kollera, 
aby nechal sestru přinést dolů. Helenka se nejprve bránila, ale když jí řekli, 
že si to přeje Frabato, svolila a rozhodla se, že ho sama požádá, aby nahlédl 
do její budoucnosti, jestli má ještě naději na uzdravení. Snesli ji na židli 
a umístili naproti Frabatovi. Ten ji podáním ruky srdečně pozdravil. Frabato 
nyní pokračoval v hovoru. Líčil zážitky z mnoha svých cest. Kollerovou sestrou 
se zatím nezabýval a úmyslně si počínal tak, jako by tu nebyla. Ve skutečnosti 
tomu bylo jinak. Znal každou její myšlenku a prosil ve svém nitru božskou Prozřetelnost, 
aby mu dovolila pomoci tomuto stvoření. Jako z velké hloubky jeho duch zaslechl 
hlas: „Pomoz jí!“ Aniž by započatý hovor Frabato ukončil, obešel náhle 
stůl, vzal Helenčiny ruce do svých a zůstal několik okamžiků nehnutě stát, 
dívaje se vážně na ni. Všichni na něj upírali svůj zrak. Frabato zašeptal 
několik slov a dívka upadla do hlubokého spánku. Všichni se lekli a měli zato, 
že Helenka byla znovu postižena mrtvicí. Frabato vybídl všechny hosty konejšivým 
znamením, aby zaujali svá místa. V místnosti se rozhostilo ticho. Frabato ještě 
stále držel Helenčiny ruce ve svých dlaních. Jeho obličej byl změněn, obklopovalo 
ho božské bílé světlo. Všichni hosté zřetelně viděli bílý obláček, 
proměňující se v sršící světlo, jež oba zahalilo. Dívka sebou trhla a na 
jejích rtech se objevil šťastný úsměv. Začala hluboce dýchat a jakoby probuzena 
ze spánku otevřela oči. K velkému údivu všech vstala ze židle. Sama to nemohla 
pochopit, ale cítila se jako vyměněná. Frabato se na ni usmál a zeptal se: Jak 
je vám, milé dítě?“ Helenka si štěstím hluboce vydechla. Jste uzdravena,“ 
řekl Frabato. Nikdo tomu nechtěl věřit a i Helenka byla na pochybách. Začala 
hýbat pravou rukou, kterou měla už půl roku ochrnutou. Totéž učinila s pravou 
nohou. Konečně začala věřit, že celá ochrnutá strana je vyléčená a pokoušela 
se chodit. Frabato ji nechal několikrát se projít po místnosti. Zprvu byla její 
chůze nejistá, ale po několika minutách přecházení se cítila právě tak 
svěží, jako před svým onemocněním. Slzy radosti se jí řinuly z očí. Dívala 
se z jednoho na druhého a všichni jí blahopřáli k nečekanému uzdravení. Frabato 
stál stranou, jako by se nic nepřihodilo. Nyní se stala Helenka skutečně středem 
pozornosti tohoto večera. Hosté hleděli střídavě na dívku a na Frabata.  
Nikdo si její zázračné vyléčení nedovedl vysvětlit. Když Helenka poděkovala 
všem hostům za pronesená přání, padla Frabatovi kolem krku a děkovala mu se 
slzami v očích. Frabato ji pohladil po vlasech a pravil: „Neděkujte mi za své 
uzdravení, nýbrž božské Prozřetelnosti! Já jsem byl pouze prostředníkem. 
Buďte šťastná!“ V Helence vše jásalo. Od té chvíle ji s tímto zázračným 
lékařem spojoval hluboký pocit úcty. Zábava se protáhla pozdě do noci. Všichni 
bylí tak dojati, že se nikomu nechtělo domů. Teprve když Frabato upozornil společnost, 
že je na čase se rozejít, hosté se jeden po druhém rozloučili. Koller byl dnešní 
událostí tak dojat, že se s hosty loučil jen podáním ruky. Očekával vše 
možné, ale zázrak, který se stal s jeho sestrou, předčil všechna jeho očekávání. 
Poté, co hosté opustili vilu, zůstal s Frabatem a svou sestrou ještě chvíli 
pohromadě. Oba sourozenci byli plni vděčnosti a továrník prosil Frabata, aby 
u nich zůstal přes noc. Frabato neodmítl, protože probděl již druhou noc a 
byl velmi unavený. Helenka nemohla usnout a stejně tak i její bratr, který si 
šťastný obrat u své sestry nedokázal vysvětlit. Musel si jen přiznat, že 
u Boha je všechno možné. Teplé paprsky dopoledního slunce vnikaly zavřenými 
okny do pokoje, kde Frabato ještě spal. Svítily přímo do obličeje, až se jim 
ho podařilo probudit. Mnul si oči a rozhlížel se po pokoji. Bylo zde něco cizího, 
takže přivřel znovu oči a rozpomínal se na jednotlivé události včerejšího 
večera. Chystal se opustit lože, když v tom se pozvolna otevřely dveře a usmívaly 
se na něj dvě štěstím zářící osoby. Byl to Koller se svou uzdravenou sestrou, 
kteří přišli Mistrovi sedícímu na lůžku popřát pěkné dobré jitro. Oba 
mu znova děkovali za včerejší večer, zejména Helenka nemohla z Frabata spustit 
oči a nevěděla, jak by mu vyjádřila svůj dík. Frabato však okázalá díkůvzdání 
neměl rád a pohybem ruky dával najevo, že si to nepřeje. Koller se k němu posadil 
na lůžko a Helenka si přistrčila židli. Sdělili Mistrovi, že mají na předměstí 
pěknou vilu s krásným okolím, kterou se mu rozhodli dát k dispozici. Frabato 
se dlouho nerozmýšlel a nabídku rád přijal, neboť mu bylo milejší bydlet 
v soukromí než v hotelovém pokoji. Viděl v tom lepší perspektivu pro svou budoucnost 
a byl přesvědčen, že za vše děkuje boží Prozřetelnosti. Během hovoru vyslovil 
Koller přání zůstat s Mistrem v trvalém přátelství. Frabato mu přislíbil, 
že mu vždy bude dobrým poradcem a přítelem. Po společné snídani všichni 
tři odjeli na zmíněné letní sídlo, v němž se posléze Mistr ubytoval. Přestěhování 
z hotelu mu nepůsobilo žádnou zvláštní námahu. Frabato si během uplynulé 
noci rozšířil svůj okruh známých. Nezvyklé události, které se udály s jednotlivými 
lidmi i zázračné uzdravení Helenky získalo Frabatovi během několika hodin 
mnoho přátel a pověst o něm šla široko daleko. Až na další viděl před 
sebou dobrou budoucnost a mohl tedy pracovat na úkolech, jež si předsevzal.  


10. KAPITOLA 
Frabato měl ve svém novém bydlišti, které dostal z vděčnosti 
od továrníka Kollera k dispozici, plné ruce práce. Byl požádán, aby vypracoval 
pro různé časopisy vědecké referáty, takže u něj byli častými hosty různí 
reportéři. Také mnoho zvědavých zákazníků chtělo poznat svou budoucnost 
a s důvěrou se na něj obraceli i lidé nevyléčitelně nemocní. Ve všech případech 
mohl Frabato poskytnout zdárnou pomoc. Když jednoho nabitého dne opustil poslední 
pacient Frabatův přijímací pokoj, ohlásil se profesor Gorecký, jenž svého 
nového přítele často navštěvoval. Rád s ním diskutoval o velice zajímavých 
vědeckých problémech všeho druhu. Pokaždé měl na srdci mnoho otázek a z Frabatovy 
nevyčerpatelné studně moudrosti získával cenná ponaučení. Pozdě odpoledne 
pozval Frabato profesora na společnou procházku v přírodě. Frabato měl toho 
dne mnoho návštěv a toužil po svěžím vzduchu. Opustili vilu a vyšli si do 
nádherné přírody. Přes den bylo velké horko a barometr vystoupil vysoko, takže 
se v dohledné době nedal očekávat déšť. Příroda trpěla žízní, vše vypadalo 
jako spálené. Frabato se posadil na okraj louky a profesor ho následoval. Mluvili 
o přírodních zákonech, o nichž Gorecký sice hodně četl, ale dosud se nedostal 
od teorie k praxi. Jeho přáním proto bylo prakticky se přesvědčit o tom, co 
jsou přírodní síly schopné vykonat. Frabato mu vyprávěl o různých efektech, 
hovořil o rozmanitých tvarech bytostí živlů i o pomoci, kterou mohou lidstvu 
poskytnout. Zdůraznil, že tyto bytosti pomáhají zejména těm lidem, kteří 
jsou s přírodou úzce spjati. Na chvíli se oba odmlčeli a každý se zabýval 
svými myšlenkami. Kolem panovalo ticho, jen tu a tam zacvrlikal ptáček. Stromy 
měly sluncem vyschlé listy. Všechno toužilo po vodě, po osvěžujícím dešti, 
avšak na jasném nebi nebylo jediného mráčku. „Vím,“ řekl Frabato, „že 
jste velký skeptik. Co nemůžete přímo vidět a nahmatat, tomu nechcete uvěřit. 
Protože jsme nyní spolu v přírodě, pokusím se pomocí kabalistické přírodní 
magie za krátkou chvíli přivolat déšť. Jak vidíte, není ani pomyšlení, 
že by teď mohlo začít pršet.“ „Zní to nepravděpodobně,“ odvětil Gorecký. 
„Vy jste zvláštní člověk, navenek zcela nenápadný, ale vnitřně vás nelze 
prozkoumat. Ano, byl bych rád, kdybyste mi podal praktický důkaz o přírodní 
magii.“ Frabato se usmál, protože věděl, že přivolání určitých fenoménů 
patří k základním schopnostem, jež musí ovládat každý zasvěcenec. Odpověděl: 
„Člověk, který je spojen s božskou Prozřetelností, může učinit vše, pokud 
to Prozřetelnost připustí. Tím ovšem není řečeno, že takový člověk smí 
dělat všechno, co ovládá. Čím výše zasvěcenec stojí, tím více úcty a 
pokory má před Bohem. Příroda právě teď tak žízní, proto věřím, že 
mi božská Prozřetelnost dovolí, abych pomocí živlů přivolal déšť. Nikoliv 
tedy jen proto, abych vás přesvědčil, ale především kvůli přírodě, která 
tolik prahne po vodě. Zachovejte absolutní klid a nemluvte na mě dříve, než 
sám začnu. Pozorně sledujte vše, co se kolem vás bude dít.“ Nikdo nebyl nablízku, 
neboť na procházku bylo příliš horko, takže oba přátelé zůstali zcela sami, 
nikým nerušeni. Frabato usedl do ásány, tj. zkřížil nohy pod sebe. Vypadal 
jako mumie, oční víčka mu zapadala a tak se podobal spíše soše nebo voskové 
figuře. Gorecký nespouštěl z přítele oči, ale přesto ho přepadla zvláštní 
únava. Vzduch byl jakoby nabit elektřinou. V každém případě se v přírodě 
odehrávalo něco zcela zvláštního. Když se Gorecký zadíval k nebi, viděl 
z velké dálky přicházet bílé a černé mráčky. Elektrické napětí ve vzduchu 
houstlo a vyvolávalo v profesorovi určitý druh nervozity, přepadávající lidi 
před bouřkou. Na obzoru střídavě pozoroval přibývající mraky a duchem nepřítomného 
Frabata. Zvedl se slabý vítr, jenž pozvolna sílil a přicházel zároveň s mráčky. 
Vzduch byl nesnesitelně horký. Ve Frabatově obličeji nastala změna. Jeho dech 
byl slyšitelný, otevřel oči a první pohled patřil profesorovi, který s úžasem 
kroutil hlavou. Frabato byl ihned svěží, uvolněně se posadil a usmívaje se 
pravil: „Proč se tváříte tak překvapeně? Viděl jste něco neobvyklého?“ 
„Mistře, nevycházím z údivu,“ odpověděl profesor. „Kolik jsem již věnoval 
námahy, abych vás alespoň trochu prokoukl, ale musím se opět přiznat, že jsem 
ani o krůček nepostoupil. Ve vás se člověk opravdu nevyzná.“ Se šibalským 
úsměvem Frabato odvětil: „Ano, zasvěcenec, který je ve spojení s Bohem, nestojí 
o slávu. Nemá zapotřebí ukazovat své vědomosti a moudrost navenek, právě 
naopak. Nesmí dát ničím najevo, že je něco víc než průměrný člověk. 
Svému okolí se musí umět vždy tak přizpůsobit, aby ho lidé považovali za 
cokoliv, jen ne za zasvěcence. Schopnost přizpůsobivosti je aspektem mlčení 
a z hermetického hlediska je mlčenlivost základní vlastností Božské moci. 
Přitom mlčení znamená nejen nic neprozradit, ale ani neodhalovat své nitro. 
Takovému člověku božská Prozřetelnost často propůjčí nejvyšší moc.“ 
Oba byli do hovoru tak zahloubáni, že ani nepostřehli velké změny kolem sebe. 
Až když se na nebi křižovaly blesky a začalo hřmět, přerušili rozhovor. 
Nebe se zatáhlo a každým okamžikem se dalo čekat, že spadnou první kapky. 
Teprve nyní Gorecký zpozoroval tuto změnu a byl tím značně vyveden z míry. 
Frabato ho uklidňoval a položil mu otázku: „Máme jít domů, nebo zde chcete 
prožít blížící se bouřku?“ Profesor odvětil, že se zařídí podle jeho 
přání a pokrčil rameny, neboť nevěděl, jak se rozhodnout. Frabato četl v 
jeho myšlenkách, že mu tato bouřka připadá jako hypnotický trik a mohl by 
tvrdit, že byl zhypnotizován, proto pravil: „Abyste si nemyslel, že jsem vás 
zhypnotizoval, navrhuji, abychom zde zůstali. Je teplo a trocha vody nám neuškodí. 
V nejhorším případě se schováme pod nejbližší kaštan, který nám snad 
poskytne dostatečnou ochranu.“ Sotva vyřknul tato slova, zablesklo se a zahřmělo. 
První kapky dopadly na zem. Déšť byl tak prudký, že ani nestačili doběhnout 
pod kaštan a byli ve chvilce promoklí na kost. K nejbližšímu přístřeší 
to byla dobrá půlhodinka. Déšť byl stále prudší a vítr se opíral do stromů 
a nemilosrdně lámal suché větve. Byla to velká průtrž mračen, lilo jako z 
konve. Takovou bouřku tam už dlouho nikdo nezažil. Mistr Frabato, na němž nebyla 
nitka suchá, si z toho nic nedělal a měl velmi dobrou náladu. Vyprávěl profesorovi 
nějaké zajímavosti ze svého života. Gorecký ale nebyl tak odolný a začal 
se třást po celém těle. Jsem bohužel velmi citlivý,“ uvedl na svou omluvu, 
„a mokré šaty mi přivodí pěknou rýmu. Možná, že budu muset zůstat několik 
dnů v posteli.“ „Žádný strach,“ řekl Frabato a položil na chvíli pravou 
ruku na profesorovo rámě. Nechal z ruky proudit teplo do jeho těla. Profesor se 
na Frabata udiveně podíval a pronesl: „To je ale žár, který z vás přechází, 
úplně se potím, jako bych byl v parní lázni.“ Skutečně se přestal třást 
a nepociťoval ani své mokré šaty. Blahodárné teplo, vycházející z Frabatovi 
ruky do jeho těla, mu pomohlo natolik, že dostal dobrou náladu. „Na základě 
této zázračné síly, která nyní proudí mým tělem, rád věřím,“ pravil, 
„že jste schopen prohřát nejen moje tělo, ale vyléčit nemocné.“ Chvíli 
se odmlčel a pak pokračoval: „Kdybych mohl mít jen docela malý díl vaší 
síly, byl bych opravdu šťasten.“ Zdálo se, že nebe otevřelo všechna stavidla, 
takže zem nestačila pojmout takové množství vody. Příkopy byly plné a voda 
zaplavovala i cesty. Déšť stále neochaboval a Gorecký se nesměle zeptal: „Bude 
ještě dlouho pršet? Při takovém nečasu přece nemůžeme jít domů.“ Frabato 
odvětil s úsměvem: „Když jsme přiměly duchy bouřky, aby nám přinesli déšť, 
musíme je zase přimět k tomu, aby už s tím přestali.“ Je to možné?“ zvolal 
profesor, „vždyť nebe je celé černé a na cestu domů nemůžeme vůbec pomýšlet.“ 
„A proč by ne,“ odvětil Frabato, „když je to nutné, nespadne ani kapka, 
jakmile opustíme toto místo. Pochybujete o tom? Dokázal jsem vám přece, že 
u Boha je všechno možné. Proč by tedy taková maličkost nešla provést?“ 
Gorecký se již neodvážil Frabata požádat, aby déšť zadržel, ale jeho oči 
prozrazovaly, že by to rád viděl. Frabato se zastavil, ukázal pravou rukou směrem, 
který museli jít domů, zašeptal několik slov a potom učinil zvláštní gesto. 
Pokynul Goreckému, aby ho následoval. Oba statečně šlapali k domovu, aniž by 
na ně spadla jediná kapka. Profesor byl ve zvlášť povznesené náladě, neboť 
to, co viděl, bylo víc, než mohl jeho duch pojmout. Bezděčně se zadíval stranou 
a ke svému velkému překvapení zjistil, že na cestu, po níž kráčeli, nespadla 
žádná kapka, zatímco všude okolo vydatně pršelo. Cosi ho přimělo zvednout 
zrak k obloze. Podivil se ještě více, neboť spatřil, jak se dešťové mraky 
dělí pouze tím směrem, kterým kráčeli. Když se podíval dozadu, viděl, že 
se za nimi mraky opět spojují. Tak nádherný přírodní fenomén ještě nikdy 
nepozoroval. Když došli ke Kollerovu sídlu, bylo nebe tak zatažené, že byla 
úplná tma a muselo se svítit. Profesor Gorecký byl zážitkem tak zaujat, že 
se zapomněl převléci. Chtěl hned odejít domů, ale Frabato mu to vymluvil a 
půjčil mu oblečení. Mokrý oblek si vzala na starost pomocnice v domácnosti. 
Frabato se také převlékl a objednal horký čaj s pečivem. Zatímco venku řádila 
bouře, oba seděli v pohodlí u čaje a znamenitě se bavili. „Nemohu stále pochopit,“ 
pravil Gorecký, „že všechny fenomény ovládáte tak dokonale, jako byste je 
vysypával z rukávu. Jsem z toho zcela vyveden z míry.“ Frabato přátelsky odpověděl: 
„Nesmím dělat vždy to, co bych si přál. Musím si být nejprve jist, že mi 
to božská Prozřetelnost dovolí. Obdržím-li její svolení, vím pokaždé, 
jak to či ono uvést do pohybu. Mám k tomu potřebnou moc a mohu ji plně využít. 
Sám pro sebe nesmím použít vůbec nic. Vím, myslíte si, že kdybyste byl na 
mém místě, využil byste svou moc, jak by se vám to hodilo, ale to nejde. Pro 
zasvěcence platí neměnný zákon: čím víc toho ví a ovládá, tím méně 
smí něco udělat pro sebe. Kdybych to porušil, božská Prozřetelnost by mě 
vyřadila a já bych tak klesl na úroveň černého mága. Černý mág je odkázán 
jen sám na sebe, nesmí se opřít o božskou Prozřetelnost, protože jí byl vyřazen; 
podobá se vyhaslé planetě. Takový úděl si ani nedovedete představit. Mohu 
vám to přiblížit jen natolik, když vás požádám, abyste si představil, že 
jste vyhoštěn na nějakém ostrově, opuštěn celým světem a odkázán jen na 
sebe. Takový pocit opuštěnosti je hrozný a je srozumitelný jen zasvěcenci. 
Právě tím, že my, zasvěcenci, nesmíme pro sebe použít nejmenší sílu, prokazujeme 
božské Prozřetelnosti největší úctu a pokoru, jakou je člověk vůbec schopen 
projevit. Chce-li nás božská Prozřetelnost zkoušet ze statečnosti, pokory a 
úcty, skloníme skromně hlavu. Je-li jí milé, abychom se podíleli na nějakém 
štěstí, přijímáme to, ale nikdy nesmíme po něčem podobném toužit, nikdy 
to očekávat a už vůbec ne vyprošovat. To je náš úděl. Pro nezralé a nezasvěcence 
je to skoro nepochopitelné, ale my je nepřesvědčujeme. Každý nemá takové 
štěstí jako vy, když jsem vám se svolením božské Prozřetelnosti mohl předvést 
několik magických fenoménů. Vždy je na tom lépe, kdo se na základě svého 
vývoje může přesvědčit o působení zákonů a sil, protože získané poznatky 
vedou k pravé víře. Pokroky dělá jen ten, kdo napřed věří a pak se přesvědčí, 
že jeho víra byla správná. Takovou víru nazýváme manifestující, neboť ji 
kázal Kristus, když řekl, že opravdová víra hory přenáší.“ Blesk ozářil 
celou místnost a hned nato zahřmělo tak, že je to oba přimělo podívat se z 
okna. „Nyní vidíte,“ pokračoval Frabato, „že jsem vám podal důkaz. Poručil 
jsem bytostem živlů, aby vzdor velkému vedru přivodily déšť. Kdybyste byl 
jasnozřivý, viděl byste, jak dotyčné bytosti uvádějí do pohybu živly, aby 
přivodily bouřku. Sledoval byste, jak řídí elektrické proudy, aby působily 
proti sobě. Pro nás jasnovidce je to samozřejmé, zato vaším očím se to zdá 
jako zázrak. Rozpoutání živlů se řadí k nejmenším kabalistickým tajemstvím 
přírodní magie. Teď nám, milý příteli, nezůstane nic jiného, než živly 
uklidnit, jinak by deštivé počasí trvalo až do zítřka a mohlo by způsobit 
velké škody.“ Frabato se postavil k oknu a hleděl svým zrakem do dálky. Zašeptal 
několik nesrozumitelných formulí a za několik minut pršet přestalo. Mraky se 
rozdělily, vítr s deštěm utichl a příroda osvěžené dýchala. Profesor dostal 
svůj oblek suchý a vyžehlený a poté se rozloučil. Události v něm zanechaly 
velikou odezvu a měl dlouhou dobu o čem přemýšlet. Frabato měl každým dnem 
víc a víc práce, neboť se kvůli událostem z poslední doby stal středem pozornosti 
u nás i v zahraničí. Jeho články a příspěvky zveřejňované v různých 
časopisech padly na úrodnou půdu, přinesly mu obdiv a pozvedly jeho autoritu. 
Samozřejmě se našli i závistiví lidé, kteří ho nenáviděli a stali se jeho 
protivníky, ti nikdy nesmí chybět. Takovým lidem Frabato nevěnoval pozornost 
a přenechával je božské Prozřetelnosti. Uděloval nadále rady, uzdravoval nemocné 
a pomáhal všude tam, kde to bylo nejvíce zapotřebí. Četné vztahy k cizině 
mu přinesly, jak se dalo očekávat, mnohá pozvání na všechny kontinenty, takže 
se rozhodl opustit na nějakou dobu Kollerovo letní sídlo a vydat se na cestu kolem 
světa. Procestoval největší a nejvýznamnější města různých států, kde 
podle daných situací vystupoval jako zasvěcenec nebo působil jako iniciátor 
a učitel duchovních věd. Do vlasti se vrátil až po velmi dlouhé době. Za jeho 
nepřítomnosti se mnohé změnilo. Továrník Koller se mezitím oženil, ale poněvadž 
to bylo nerovné manželství, nebylo šťastné a skončilo špatně. Zapřísahal 
totiž vodní pannu, živlovou bytost, která se mu zjevila a do jejíž okouzlující 
krásy se zamiloval. Undina se vtělila do hezké mladé dívky, která umírala. 
Magickými schopnostmi tělo uzdravila a provdala se za Kollera. Z hermetického 
hlediska byl tento sňatek vlastně uzavřením paktu, před nímž Frabato hned 
od začátku jejich přátelství důrazně varoval. Jasnovidně zjistil Kollerovu 
budoucnost a spatřil toto blížící se nebezpečí. Koller však ve své zamilovanosti 
nedal na varování, takže se Frabatovo proroctví naplnilo. Helenka, Kollerova 
nejmladší sestra, se provdala za velkoprůmyslníka v cizině a porodila mu dvě 
děti. Přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“ se potvrdilo i v případě 
Frabata, neboť dlouhá doba, během níž dlel v cizině, způsobila, že se na 
něj pomalu zapomnělo. Letní sídlo na předměstí změnilo majitele a Frabatovi 
nezůstalo nic jiného, než se s tím smířit a vrátit se do svého rodného města. 


11. KAPITOLA 
Do oken malé pracovny, v níž Frabato prováděl své obvyklé 
meditace, svítil jedné překrásné noci jasný měsíc. Frabato byl v extázi, 
a tak zřetelně slyšel, že je z dálky volán svým duchovním jménem. Věděl, 
že se musí svým mentálním tělem ihned odebrat do kruhu nejvyšších zasvěcenců 
planety, představitelů Bratrstva Světla. Bratrstvo je duchovní organizace, která 
vzájemně spojuje nejvyšší duchovní sféry. Není to lóže ani spolek, ale 
kategorie bytostí, z nichž jsou některé vtěleny a jiné již dosáhly fyzické 
a astrální nesmrtelnosti. Toto nejvznešenější bratrstvo představuje na naší 
planetě nejvyšší hierarchii, jejíž členové musí na Zemi vykonat určitou 
misi. Frabato k Bratrstvu náležel a již mnohokrát byl pověřen různými úkoly, 
které vždy věrně plnil. Všechny mise, jež jsou bratrům uloženy, představují 
jen dobro. Od vzniku světa plní hierarchie svůj vznešený úděl pomáhat lidstvu 
a bude tak působit dlouho, až tato planeta svůj úkol dokonale naplní a poslední 
člověk zeměkoule dosáhne dokonalosti. Hierarchie má třistašedesát Mistrů, 
duchovní učitele lidstva. Dále je tu sedmdesát dva Mudrců a dvanáct adeptů, 
kteří již dosáhli nejvyšší dokonalosti v duchu. Těmto adeptům jsou vždy 
svěřeny obzvlášť náročné a svízelné úkoly. Jen zřídkakdy se stává, 
že se některý z nich převtělí do fyzického těla a je na Zemi činný v lidské 
podobě. Obvykle působí na Zemi z astrální sféry. Uplyne často několik staletí, 
než se ten či onen adept opět vtělí na Zem. Nejvyšší z bratrů je přednosta, 
prainiciátor v hodnosti Mahatmy, tzn. zástupce Božského řádu. Je to strážce 
všech tajemství, strážce Bratrstva Světla. Hierarchie ho nazývá „Urgaya 
– Mudrc z hor“. Od vzniku světa je prainiciátorem a jen zřídkakdy se vtěluje. 
Ve většině případů vezme na sebe jen po zcela krátkou dobu určitou podobu, 
aby se mohl členům Bratrstva Světla projevit a posílit je v jejich úloze. Dvanáct 
adeptů tvoří s Urgayou tzv. Radu starších, která se v různých časových 
odstupech nebo následkem zvláštních misí a důležitých rozhodnutí o lidských 
osudech schází k poradě. V takovém případě svolá Urgaya duchovně všechny 
adepty, bez rozdílu, zda jsou na Zemi vtěleni nebo se nachází v mimozemské sféře. 
Jde-li o velmi důležitou schůzi, je přítomno i všech třistašedesát Mistrů 
a sedmdesát dva iniciátorů neboli Mudrců. Svolání nejvyššího představeného 
Bratrstva musí být bezpodmínečně ihned uposlechnuto, protože taková schůze 
se koná pouze při velkých změnách lidských osudů. Bratrstvo Světla nemá 
žádné trvalé místo na světě, ačkoliv na Dálném východě jsou určité 
opěrné body, kde více vtělených bratrů koná své mise. Důležitá schůze 
se většinou projednává ve zvlášť vytvořeném magickém prostoru v nadzemské 
zóně. Tento prostor utváří vždy samotný Urgaya, chrání ho a zviditelňuje 
jen pro bratry, takže ho nemůže nikdo jiný spatřit, a to ani duchovně či astrálně. 
Frabato, jindy tak klidný, byl tentokrát pravým opakem. Věděl, že půjde o 
něco zcela jiného, historicky neobvyklého, protože od posledního setkání s 
Urgayou uplynula velmi dlouhá doba. I tehdy šlo o významné mise bílých bratrů, 
které si průměrný smrtelník ani nedokáže představit. Frabato se musel zcela 
soustředit, aby zůstal klidný. Kamkoli Urgaya pohlédne jasnovidným zrakem, zanechá 
svým voláním zvláštní napětí, které musí pocítit i nezasvěcenec, protože 
ve Frabatově pracovně začaly všechny předměty svítit, jako by tam doutnal 
fosfor. Frabato se zahleděl do nitra, uvedl se do nejvyšší extáze a odloučil 
nejen mentální, ale i astrální tělo od fyzického. Kabalistickými slovy chránil 
svou pozemskou schránu a opustil pracovnu, aby byl v tom okamžiku tam, kde chtěl 
Urgaya shromáždit své bratry. V nádherném chrámu zaujal každý bratr své 
místo. Soudě podle astrálních těl zde byly zastoupeny všechny rasy a národy. 
Přede všemi seděl nehybně Urgaya, jehož astrální tělo a oči zářily. Jeho 
vznešenost a velikost je nepopsatelná. Všichni bratři měli pocit, že je mezi 
nimi ztělesněné Božství. Chrám symbolizoval svou stavbou i vnitřní krásou 
nejvyšší moudrost Univerza. Byl bez oken, místo nich vydávalo dvanáct neviditelných 
svícnů nejjasnější sluneční svit. Na dvaadvaceti sloupech znázorňujících 
Knihu moudrosti spočíval celý chrám. Z každého sloupu vycházelo zvláštní 
světlo, které poukazovalo na jeho neviditelnou sílu a moc. Strop pokrytý tisíci 
hvězdami střídavě zářil zlatožlutou a fialovou barvou. Pravelmistr Urgaya 
se začal zhušťovat a jeho postava oživla. Zkoumavě přehlédl řady přítomných, 
a když viděl, že se všichni dostavili, spokojeně přikývl. Všichni bratři 
povstali bez rozdílu hodnosti a hluboce se před svým vůdcem uklonili. Urgaya 
učinil pozdravné gesto a nechal je zaujmout svá místa. Všichni se usadili do 
lotosové pozice. V chrámě panovalo zvláštní ticho a všichni prožívali nevýslovné 
štěstí. Urgaya zahájil líbezným hlasem schůzi: „Moji milí bratři, ctitelé 
světla, zástupci všeho dobrého a oddaní sluhové božské Prozřetelnosti! Všichni, 
kdo jsme se zde shromáždili, potvrzujeme, že budeme na věky konat vůli Boží, 
řídit se jejími zákony a zachovávat hierarchii se všemi mystérii. Všichni 
se podílíme na Božském světle a v hluboké pokoře vyjadřujeme nejvyšší 
úctu. Všechny nás spojuje světlo věčnosti. Božská moudrost a všemohoucnost 
do nás vstoupila velkou milostí a milosrdenstvím. Láska a všudypřítomnost 
božské Prozřetelnosti nás všechny nerozlučně spojila. Jsme bratři Světla, 
bratři Pravdy a života.“ Urgaya se na delší dobu odmlčel. Nastalo hluboké 
ticho, nic se nepohnulo, jen neviditelné světlo zářilo jasněji a naplňovalo 
celý chrám. Kdyby se do této chrámové atmosféry a jejího koncentrovaného 
světla dostal obyčejný smrtelník, rozpadl by se na milióny částeček prachu. 
Tak silně koncentrované bylo Božské světlo, jemuž odolají pouze dokonale vyspělí 
jedinci, aniž by ztratili svou individualitu.Platila zde slova Kristova, že lidské 
oko neuvidí a ucho neuslyší to, co Otec připravuje těm, kdo ho milují a jsou 
s ním spojeni. Takto panující chrámová atmosféra mezi bratry se podobala skutečnému 
ráji, představovala největší štěstí a nejvyšší blaženost, byla viditelným 
spojením s božským světlem. Nikdo nemohl říci, jak dlouho už tento stav podle 
lidského pojetí trval, neboť v atmosféře, která vede ke spojení s božstvem, 
mizí čas a prostor, takže mohly uplynout vteřiny, právě tak jako tisíciletí. 
Stav božského spojení se nedá zachytit ani vypočítat, natož vylíčit slovy. 
Bratři prožívali stupně božského světla podle svých hodností a misí. Po 
pozvolném probouzení z této extáze zaměřili svou pozornost na Urgayu, který, 
rovněž ponořen do extáze, pozvedl po chvíli hlavu a se zářivým obličejem 
znovu oslovil bratry: „Moji milí, podle časového propočtu planety Země uplynula 
léta od našeho posledního shromáždění, kdy jsem každému z vás uložil misi, 
jež vám božská Prozřetelnost určila. Ke své spokojenosti jsem zjistil, že 
jste svůj úkol věrně splnili nebo ještě splníte. Jménem božské Prozřetelnosti 
vám všem z celého srdce děkuji za námahu a obětavost, s níž jste jako věrní 
sluhové Nejvyššího vládce pracovali na svém díle. Nechť vás i nadále provází 
Boží požehnání, abyste mohli v úctě a nejhlubší pokoře stále rozšiřovat 
Božské světlo a dodržovat jeho zákony. Svolal jsem vás, neboť Bůh nyní připustí 
historickou změnu lidských osudů na této planetě a každý z vás obdrží pro 
další vývoj světového dění nový úkol, který podle zákonů univerzální 
harmonie musí splnit. Vaše nové mise nebudou lehké a tvrdá práce čeká na 
každého z vás. Nechť vám dá božská Prozřetelnost dostatek síly, abyste 
splnili vše, co vám bude uloženo.“ Po jeho slovech opět zavládlo velebné 
ticho. Každý bratr věděl, že na něj čeká obrovská zodpovědnost, neboť 
zřídkakdy mluvil Urgaya tak důrazně. Současně byli ale všichni rozhodnuti 
přidělenou misi za každých okolností statečně a věrně splnit podle božího 
řádu. Urgaya pokračoval pohnutým hlasem: „Moji milí bratři, jak je vám známo, 
nemůže existovat pravda bez lži, zákonitost bez chaosu ani světlo bez tmy. Proto 
Bůh v příštích letech připustí, aby se více projevil negativní princip, 
jehož zrádná hra povede osudy celých národů ke zkáze. Oproti tomu vám Pán 
světa klade za úkol nepřipustit, aby zlo získalo nadvládu, ale aby po poctivých 
a neúnavných bojích dobro opět zvítězilo. Negativnímu nesmíme klást překážky, 
protože je podle Božské vůle také zákonné. My, bratři Světla, se musíme 
každý den snažit držet zlo na uzdě, aby ušlechtilost a dobro v boji nepodlehlo. 
Na několik okamžiků se Urgaya odmlčel a pozoroval všechny bratry, kteří byli 
tímto proroctvím zarmouceni a posléze pokračoval: „Zlo bude ve světě pod 
pláštěm vysokých ideálů štvát lidi proti sobě, přivodí politická napětí, 
vypuknou války, v nichž bude bojovat bratr proti bratru. Vraždy budou na denním 
pořádku, národy budou bojovat proti sobě a nenávist vyplní lidská srdce. Všechno 
krásné a dobré bude zničeno, místo toho si starost a nouze vzájemně podají 
ruce a přepadnou národy. Technické pokroky budou využity pro vražedné účely, 
takže hrozí zánik celému lidstvu. Rodinné štěstí bude rozbito, lidé budou 
odsouzeni k nuceným pracím a stanou se nástrojem zlovůle jednotlivců, dychtících 
po moci. Na válečných polích přijdou milióny lidí o život, v několika okamžicích 
se promění celá města v sutiny. Svět se zachvěje ještě jinými ďábelskými 
vynálezy. Zlo požene svou smrtonosnou hru do krajností. Svět ovládnou lichva, 
udavačství a další špatné vlastnosti. Milióny lidí budou pro svůj světonázor 
a politické přesvědčení trpět a umírat v žalářích. To vše čeká na lidstvo 
a doba se k tomu očividně blíží. Ve světové historii zanechá řádění zla 
navždy nesmazatelné stopy a stane se odstrašujícím příkladem pro násilné 
ničení lidstva. Proto jsem vás, moji milí bratři zavolal, abych každému přidělil 
úkol, jenž má ve svém vtělení vykonat, neboť dobro musí zůstat uchráněno, 
šlechetnost nesmí zaniknout a lidstvo si nakonec po překonaném utrpení opět 
podá ve svornosti a lásce ruce, aby se dříve či později naklonilo k Božskému 
světlu.“ Urgaya takto starostlivě vylíčil bratrům budoucí smutný osud národů. 
Všem bylo nad trpícím lidstvem těžko u srdce, neboť každý viděl v člověku 
především ono krásné a dobré, určitou část božského. Viděl ale také 
vliv zla, moc, která promění vše dobré v protichůdnou vlastnost. Všichni bratři 
Světla byli rozhodnuti uhájit všemi silami zákony Světla, zákony Božské harmonie. 
Znovu nastala delší chvíle mlčení a Frabato, jenž vědomě prošel během staletí 
za účelem různých misí četná vtělení a byl očitým svědkem mnoha válek 
a zničujících vynálezů se nemohl ubránit stísněnosti. Byl přesvědčen, 
že i jemu budou uloženy určité úlohy a v duchu prosil božskou Prozřetelnost, 
aby mu i nadále propůjčovala sílu a on byl dost statečný. Měl sice možnost 
rozplynout se jako dokonalý a vejít do univerzálního Božského světla, ale 
pak by musel jeho nesnadné úlohy převzít jiný bratr. K Frabatovi mělo Bratrstvo 
Světla největší důvěru, neboť je nikdy nezklamal a byl zcela podle úlohy 
vybaven nejvyšší duchovní mocí. Přál si i nadále, aby přišel na řadu a 
jako věrný sluha obdržel novou misi. Urgaya volal k sobě jednoho bratra po druhém 
a seznamoval je s úlohou, kterou mu božská Prozřetelnost určila. Všichni přišli 
na řadu, jedni obdrželi snadnější, druzí svízelnější práce v té či oné 
zemi v různých vtěleních. Frabato byl přesvědčen, že na něj čeká zvlášť 
těžký úkol, neboť podle pořadí už měl dávno být předvolán, ale Urgaya 
ho nechal předstoupit až nakonec. Všech třistašedesát iniciátorů již dostalo 
rozkazy. Z dvaasedmdesáti osvícených byly jednasedmdesáti bratrům svěřeny 
těžší úkoly. Všech dvanáct adeptů obdrželo těžko splnitelné mise. Na 
rozdělování jednotlivých misí bylo vidět, jak velmi Urgayovi záleží na tom, 
aby všechny úlohy byly dokonale splněny. Frabato, který byl první v pořadí 
dvaasedmdesáti osvícených, stále ještě neměl příkaz. Velmi zneklidněn se 
ponořil do nitra a radil se sám se sebou. Že už by mu neměla být uložena mise? 
Neuvažuje třeba Urgaya o životní únavě, která ho tu a tam na Zemi přepadávala? 
Nechce mu snad učinit návrh, aby se vzdal své individuality a rozplynul se v moři 
Světla? Přeci jsem vždy dobře sloužil a nemusím si dělat výčitky, uvažoval 
Frabato, a právě teď, když je doba tak historicky kritická a mohl bych sloužit 
i já, mám být odsunut? Ve zlomku vteřiny mu myšlenky prošly jeho srdcem a rozesmutněly 
ho. Poslední bratr už dostal své instrukce, když Urgaya věnoval Frabatovi hřejivý 
pohled a pozval ho k sobě. Urgayovo vzezření prozrazovalo, že ve Frabatově srdci 
četl všechno. Rozdělování jednotlivých misí prováděl až dosud vsedě, ale 
nyní vstal, Frabata přátelsky obejmul a položil mu obě ruce na hlavu. Už dávno 
se tohoto zvláštního vyznamenání nikomu z bratrů nedostalo, kromě toho Frabato 
dosud nedosáhl hodnosti adepta. Všichni bratři mu velké vyznamenání přáli, 
neboť až dosud plnil všechny těžké mise na Zemi svědomitě. Hluboce dojatému 
Frabatovi Urgayovým objetím kanuly slzy a padl mu k nohám. Urgaya ho zdvihl, vážně 
se na něj zadíval a pravil:„Můj milý bratře Světla. Sledoval jsem tvé myšlenky 
a četl obavy, týkající se rozplynutí v Prasvětle a nalezení konečného odpočinku. 
Tisíce let sloužíš věrně Světlu. Planetu Zemi však čeká těžká doba. 
Nemám nikoho jiného, kdo by se na Zemi tak často vtěloval a byl tak přátelsky 
spojen s jejími obyvateli. Ty jsi miláček božské Prozřetelnosti a máš také 
lásku a důvěru všech bratrů Světla. Dobře vím, že vzdor těžkým bojům 
misi, která na tebe čeká, splníš dobře i tentokrát a najdeš mezi lidmi místo, 
které ti božská Prozřetelnost určila.“ Frabatova mise se tedy týkala opět 
Země. Směl se posadit před Urgayu, jenž opět zaujal své vyvýšené místo. 
Zavládlo hluboké ticho, v němž se každý z bratrů v myšlenkách zabýval novým 
úkolem, který mu byl uložen. Některé vyžadovaly léta k jejich splnění, některé 
dokonce celá desetiletí zcela podle toho, jak vysokého stáří bylo lidské tělo, 
v němž duch dotyčného bratra přebýval. Frabato měl toho času mladé zdravé 
tělo a to mu umožňovalo bezvýhradně splnit novou úlohu. Urgaya začal opět 
hovořit a jeho slova platila nejen Frabatovi, ale všem bratrům, kteří měli 
ve Frabatovi zářný příklad. „Bratři Světla, slyšte můj hlas! Technika 
a vynálezy ve všech odvětvích způsobily mezi lidmi v posledních desetiletích 
obdivuhodný krok kupředu a bude se nadále vyvíjet natolik, že člověk bude 
moci pomocí vynálezů opouštět zeměkouli a vyhledávat ve vesmíru jiné planety, 
aby je převzal do svého majetku. To vše už lidský mozek vymyslel a člověk 
stojí se svým technickým pokrokem před bezprostředním uskutečněním svých 
nejsmělejších plánů. Využitím nejrůznějších sil získá obrovské energie, 
avšak nenávistí a nekonečnou touhou jednotlivců po moci lidé všechno získané 
zneužijí. Jeden z vás dnes proto obdržel úkol ovlivnit jednotlivé vůdčí 
osobnosti natolik, aby síly a vynálezy byly určeny pro dobro celého lidstva, 
a také jim vnuknout myšlenky na mír.“ Bratr, jemuž byla tato nádherná mise 
svěřena, šťastně přikývl. Urgaya pokračoval: „Milý bratře Frabato! Technika 
udělala velký pokrok, zato v duchovním směru vývoj člověka silně pokulhává. 
Dobro a ušlechtilost se utápí v touze po zlatě, zisku a moci, v touze po uspokojení 
vášní. Božská Prozřetelnost proto rozhodla, učinit v tomto směru rovnováhu! 
Duch člověka se nemá vyvíjet jednostranně, myšlenka na Boha se nesmí ztrácet 
ve hmotě. V lidech musí zůstat touha po něčem vyšším. Osud Atlantidy a Lemurie 
se již nesmí opakovat!“ Kývnutím hlavy dal Frabato najevo souhlas s Urgayovými 
slovy, neboť na potopu Lemurie a Atlantidy se dobře pamatoval. Oba světadíly 
byly tehdy na vysoké technické úrovni, všechno duchovní bylo zatlačeno do pozadí 
a jednostranný postoj přivodil záhubu. Kdysi mocné síly způsobily magnetické 
posunutí zemské osy o 180°, takže během čtyřiadvaceti hodin zmizel zbytek 
země pod vodou. Pro bratry to nebylo žádné tajemství. Kdyby lidé zneužili 
techniku vylíčeným způsobem, odehrálo by se s celou zeměkoulí totéž, co 
s Atlantidou. Právě proto se muselo Bratrstvo Světla shromáždit. Dobro a šlechetnost 
bylo nutno uchránit! Božská Prozřetelnost jedná moudře, pomyslel si každý 
z bratrů, nechce-li připustit zničení celé zeměkoule. Vždyť lidstvo bude 
ještě dlouho nezralé, a bude proto muset žít na své planetě dlouho, aby se 
zdokonalilo. Urgayova řeč byla úchvatná, ale Frabato stále ještě nevěděl 
nic bližšího o své misi. Bratři si stále ještě promýšleli své úkoly, 
které jim byly předávány stručně, aby je mohli jasně a jednoznačně převést 
do pozemského vědění. Urgaya ticho přerušil a pokračoval: „Negativní princip 
může působit jen na hrubohmotné úrovni, proto nikdo z nás, zvláště žádný 
z bratrů, který působí na Zemi v lidském těle, nesmí dát do pohybu schopnosti 
síly a moci, jež mohou negativní zadržet. Je vám přeci známo, že nesmíte 
použít ani nejmenší síly ke svému vlastnímu užitku. Právě tím, že nepoužijete 
žádnou magickou sílu k ulehčení vašeho pozemského údělu, prokazujete božské 
Prozřetelnosti tu nejhlubší pokoru a zároveň největší poctu. Největší 
kazatel Světla s tím lidstvo seznámil před dvěma tisíci lety, když řekl: 
‚Dejte Bohu, co je Boží a císaři, co je císařovo.’ Tedy zemi dejte to, 
co jí náleží. Svými silami a magickými schopnostmi smíte působit jen v rámci 
své mise, nebo jen tehdy, budete-li k tomu božskou Prozřetelností vyzváni. Vím, 
že byste rádi tu a tam svými magickými silami poskytli pomoc, protože vás k 
tomu nabádá vaše dobrotivost a milosrdenství, avšak osudy lidí nesmíte bezdůvodně 
a bez boží vůle měnit. Kristus to kázal také, když řekl: ‚Nepřišel jsem 
na Zem, abych měnil zákony, ale abych je plnil.’“ Urgaya se znovu odmlčel 
a pohlédl poněkud vyčítavě na Frabata, jemuž bylo líto, že se na Zemi nechal 
tu a tam svést k uvedení mimořádných sil do pohybu bez souhlasu božské Prozřetelnosti. 
Sklonil zahanbeně hlavu, protože Urgaya věděl o všem, co se na Zemi odehrálo. 
Ve většině případů přivedly negativní síly do Frabatovy blízkosti dotyčné 
osoby, které později zneužily jeho dobrotivosti. Jelikož ale Frabato sloužil 
božské Prozřetelnosti tak obětavě, byly mu tyto ojedinělé přehmaty prominuty. 
To vše Frabato prožíval a bylo mu při tom těžko, neboť na velkém shromáždění 
to znamenalo veřejné napomenutí. Ve Frabatovi se hlásila ke slovu lítost, když 
Urgaya znovu promluvil: „Žádné myšlenky lítosti, bratře. Ty jsi vykonal tolik 
dobrého na Zemi, že ti božská Prozřetelnost promíjí.“ Frabato pohlédl na 
Vznešeného pln úcty, jenž přívětivě pokračoval: „Tvá budoucí mise spočívá 
v tom, abys lidstvu zpřístupnil zasvěcení do hermetiky a vůbec do celé duchovní 
vědy tím, že vydáš patřičné knihy.“ Na Frabata zapůsobila slova tak, jako 
by ho zasáhl blesk. Zkamenělý se široce rozevřenýma očima se díval na Urgayu. 
Na jeho pokyn vstal, totéž učinil Urgaya a vedl Frabata k prvnímu chrámovému 
sloupu. „Bratře Frabato, tento sloup, jenž, jak je ti známo, znázorňuje první 
list v Knize moudrosti, máš člověku učinit srozumitelným. Nikoliv však pod 
pláštěm mlčenlivosti, nýbrž zcela otevřeně zjevit světu. Nic nezatajíš, 
ale vysvětlíš lidem zákony duchovního vývoje.“ Potom vedl Frabata, který 
ho zdráhavě následoval, k druhému sloupu a ukazuje naň, vysvětloval, že i 
druhý list Knihy moudrosti má být zpřístupněn lidstvu. Frabato věděl, že 
sloup představuje klíč k hierarchické magii, k magii sfér, a vědu o bytostech. 
Doufal, že Urgaya již nepůjde dál, ale jeho kroky vedly i k třetímu sloupu, 
jenž je symbolem mystické řeči, tvořivého slova. „Také třetí list Knihy 
moudrosti učiníš lidstvu srozumitelným.“ Pohybem ruky se dotkl čtvrtého a 
poznamenal: „I tento sloup je, jak víš, čtvrtým listem v Knize moudrosti a 
tvým úkolem je zpřístupnit jej.“ U pátého řekl: „O tomto sloupu smíš 
zveřejnit pouze přední stranu. Jistě mi dobře rozumíš.“ Frabato byl Urgayovými 
rozkazy tak otřesen, že se jeho astrální tělo chvělo. Jeho aura se počala 
kymácet a brala na sebe všechny barvy, což bylo důkazem, že mu úkol nepůsobil 
radost. Urgaya ho vzal za ruku a vedl zpět k sedadlu, dívaje se na něho, jaké 
zaujme stanovisko k nové misi. Frabato se vrhl k Urgayovým nohám a pravil: „Vznešený, 
zástupce božské Prozřetelnosti, Ochránce všech pokladů! Z celé duše tě 
prosím, zapřísahám tě při bohu, osvoboď mě od této povinnosti! Když jsi 
mě naposled volal, splnil jsem svou misi věrně tím, že jsem se na tvé přání 
vtělil do čtrnáctiletého chlapce, abych byl jeho otci duchovním učitelem. Dále 
jsem procestoval celý svět, abych přesvědčil lidstvo o existenci něčeho mnohem 
vyššího, než je hmotný svět. Na tvůj pokyn jsem uvedl síly do pohybu, abych 
podal důkaz o Božské všemohoucnosti. Vyléčil jsem nemocné na důkaz dobra, 
odhaloval jsem lidstvu jeho budoucnost, varoval jsem je a všude jsem, kde toho bylo 
nejvíce zapotřebí, poskytl pomoc. Vše, co jsi ode mě žádal, jsem splnil. Tobě 
a božské Prozřetelnosti jsem sloužil po tisíciletí jako zasvěcenec a v tajných 
chrámech svěřoval zralým pod trestem smrti tajná učení. Jako chrámový velekněz 
jsem poskytoval zasvěcení pod těžkými přísahami. Jak mohu nyní nezralým 
lidem svěřit zákony a skutečná mystéria, když jsem vždy jen od úst k uchu 
šeptem svěřoval nejtěžší zasvěcovací zkoušky? Největší důraz jsem kladl 
na mlčenlivost. Jak bych nyní mohl porušit zákony, hodit tak perly sviním a 
odhalit světlo, které každého nezralého musí spálit?“ Frabatův hlas byl 
pln zoufalství, úpěnlivě prosil: „Viz, Urgayo, lidstvo není dosud zralé. 
Božskou moudrost zatáhne do bláta, nebude jí rozumět a zneuctí ji. Raději 
se budu potýkat se všemi pekelnými duchy. Muč mě, dej mi nejtěžší podmínky, 
ale nechtěj po mně, abych tuto úlohu převzal.“ Urgaya mlčel a Frabato projevil 
nezvyklé přání, aby úlohou byl pověřen někdo jiný. Přitom se díval na 
bratry, ale všichni sklopili oči i hlavu a neodvážili se promluvit jediné slovo. 
Urgaya zůstal dlouho nehybně stát. Pozoroval jednoho po druhém a četl v jejich 
nitru, ale u každého viděl velké překvapení. Uplynula dlouhá chvíle a Frabato 
dosud ležel na zemi. V této misi neviděl žádnou úlohu, spíše odsouzení sebe 
samého. Celá staletí učil žáky mlčenlivosti. Přizpůsobil se všem situacím, 
jen aby dodržel zákon mlčení. Nyní by se měl změnit a dát všechna mystéria 
napospas světu? Jeho nitro se zachvělo. Konečně se Urgaya ujal slova. Zdvihl 
Frabata ze země, pohlédl mu hluboko do očí a pravil: „Můj milý bratře, dokážu 
tě pochopit, ale Bůh je náš nejvyšší vládce a jeho rozkaz byl dán. Ano, 
je to těžká mise, ale protože jsi ze všech bratrů nejschopnější, přiřkl 
jsem tento úkol tobě. Ty jsi byl vždy učitelem a právě ty jsi schopen nalézt 
správná slova, vysvětlit lidstvu skutečné zákony harmonie a podmínky pro vývoj 
k jejich dokonalosti. Jsem přesvědčen, že tuto misi splníš dokonale jako dobrý 
a oddaný sluha božské Prozřetelnosti.“ Urgayův obličej začal po chvíli 
zářit. Z jeho astrálního těla, které se stávalo průhlednější a více éterické, 
vycházelo zvláštní světlo. Frabato měl pocit, že s ním teď nebude mluvit 
Urgaya, ale že se odehraje něco zvláštního a neobvyklého. Frabatovi bylo známo, 
že Urgaya dokáže i v astrálním těle přivodit stav nejvyššího zanícení 
a splynutí s božskou Prozřetelností. Z velké dálky byla slyšet slova, která 
nepronesl Urgaya, ale jež vycházela z nejhlubšího nitra nepostřehnutelného 
světla. „Frabato,“ znělo z Urgayových úst, „ty jsi mým nejvěrnějším 
sluhou a já tě miluji. Tvá mise je těžká. 
Mou vůlí je, aby se člověk stal dokonalým 
a kráčel cestou dokonalosti, aby pochopil mou bytost a dosáhl poznání, 
jak jsem stvořil svět a univerzální zákony. Kdo jako svatý uskutečnil v sobě 
jen část mého Já, musí se narodit znovu, aby vše scházející dohonil.“ 
Hlas pokračoval: 
„Protože jsi už často poukazoval na pravou cestu k dokonalosti, 
nesmíš být navenek zázračným člověkem. Nesmíš už také uplatňovat magické 
síly, jak jsi to činil dosud, neboť od této chvíle je tvá mise zcela jiná. 
Tvůj předešlý úkol spočíval v přesvědčování lidstva o vyšších silách. 
Jakmile se nyní vrátíš do svého těla, musíš se změnit. Zveřejňováním 
zákonů mě nezneuctíš, nýbrž lidem ukážeš pravou cestu ke mně. Každému 
musí být dána možnost nastoupit cestu k zasvěcení, cestu k dokonalosti tam, 
kde mu bylo osudem určeno žít. Protože nesmíš nadále použít své magické 
síly a schopnosti bez mého svolení, musíš se natolik změnit, že navenek nebudeš 
působit dojmem zasvěcence. Staň se lékařem! Uč se! Léčení pomocí slova 
nebo pomocí síly by tě v očích protivníků jen zesměšnilo a přivodilo by 
ti zbytečné nepřátelství. Z pátého sloupu, to jest z pátého listu Knihy 
moudrosti, který se týká alchymie, smíš pro léčebné účely použít různé 
zákony, ale nebudeš konat zázračná vyléčení. Je ti známo, že čím vyšší 
je mise, tím větší je také nepřítel – Maya, ono negativní na Zemi. Nemůže 
tě zasáhnout přímo, ale poštve ostatní proti tobě. Čeká na tebe mnoho zármutku, 
starostí a nouze. To vše musíš statečně snášet. Tvé tělo napadne mnoho 
nemocí, budou tě pronásledovat protivníci. Bude ti často hrozit velké nebezpečí, 
neboť negativní síly Země vědí, že jsi bratrem Světla a budou tě přepadávat 
všude tam, kde se jim k tomu naskytne příležitost. Tvou zkouškou bude, že ve 
svém nynějším vtělení na Zemi statečně projdeš tvrdými a těžkými událostmi. 
Zůstaneš-li v duchu statečný vůči všem svodům a pokušením, pak jsi Bohu 
poctivě sloužil. Potom máš zaujmout nejvyšší hodnost a ve své příští 
misi budeš zase vykonávat učitelský úkol. Povedeš v zasvěceneckých kruzích 
jen vysoce vyvinuté žáky, aby ses mohl, vzdálen světu, volně pohybovat. Tvé 
dílo budiž požehnáno!“ 
Poslední slova pozvolna doznívala, byla však přesto 
slyšitelná a Urgayův obličej opět dostával svůj normální výraz. Urgaya 
se díval vroucím pohledem na Frabata, který si byl jist tím, že se skrze Urgayu 
manifestovala božská Prozřetelnost a hovořila s ním. Tichou modlitbou uctívání 
děkoval a přísahal, že bude věrně sloužit podle svého vývoje. Tuto svatou 
přísahu přijali všichni bratři s radostí. Urgaya mezitím odkázal Frabata 
pohybem ruky na jeho místo, nato vstal a pozvednutím ruky velebil božskou Prozřetelnost. 
Žehnal bratrům Světla, kteří pozvolna opouštěli jeho chrám, aby se věnovali 
svým misím. Také Frabato, jenž o všem hluboce přemýšlel, byl Urgayovým pokynem 
upozorněn, aby bratry následoval. Urgaya, který nechal vzniknout chrám svou manifestující 
imaginační silou, jej stejnou silou rozpustil. Obklopil se neviditelnou zdí a 
zůstane nepoznán do chvíle, kdy bude bratry nutno znovu svolat. Frabato se vrátil 
v astrálním těle zpět do své pozemské schrány. Na spánek nebylo pochopitelně 
ani pomyšlení. Svítalo a Frabato poznal, že byl mnoho hodin mimo své fyzické 
tělo. Rozpomenul se na každou jednotlivost. Hluboké dojmy, které u Rady starších, 
zejména u Urgayi, nashromáždil, se vryly do jeho paměti, ale současně zanechaly 
v jeho mysli duševní Proroctví Urgayi se vesměs splnila. Frabato musel hodně 
bojovat a trpět častým pronásledováním. Nouze a starostí nebyl ušetřen, 
ale statečně se probíjel životem. Za nejtěžších podmínek studoval medicínu, 
osvojil si lékařské znalosti a stal se uznávaným diagnostikem. V nelítostném 
existenčním boji se z jeho mysli začaly postupně vytrácet události posledního 
setkání s Urgayou a bratry Světla. Pokud se mu ještě vtíraly do paměti, stále 
doufal, že božská Prozřetelnost učiní změnu ohledně zveřejnění jednotlivých 
listů Knihy moudrosti. Tato jiskra naděje však více a více uhasínala, neboť 
s každým měsícem se plnily další Urgayovy předpovědi. Politická nadvláda 
pronásledovala vše duchovní, mystické a okultní. Veškerá duchovní literatura 
musela zmizet z knižního trhu. Lóže, metafyzické společnosti a podobné spolky 
byly rozpuštěny, jejich členové pronásledováni, vedoucí osobnosti zatčeny 
a popraveny. Došlo ke všem hrůzám Urgayou předpovězeným. Frabato, který byl 
na poli okultismu známou osobností, musel také mnoho vytrpět. Lze těžko říci, 
zdali pronásledování pocházelo od členů FOGC nebo od negativních vlivů, které 
v tom čase řádily. V každém případě byl osud nelítostný, protože se postavil 
zejména proti osobám, které byly pověřeny vysokou misí. Frabato se o příčiny 
málo staral, neboť stejně prožíval hotové peklo, když byl jako tisíce jiných 
vězněn. V koncentračním táboře byl vystavován největší potupě, nejhroznějšímu 
mučení a týrání. Přesto nesl svůj úděl statečně a božská Prozřetelnost 
nad ním držela ochrannou ruku, ať již přímo nebo vlivem Urgayi. 


12. KAPITOLA 
Frabato zůstal pod ochranou božské Prozřetelnosti naživu vzdor rozsudku, který 
byl nad ním vynesen. O vše oloupen, zdravotně zcela zničen, ale volný od želez 
a řetězů, se vrátil do kruhu své rodiny. Jsa si vědom své úlohy poskytnout 
lidem v každé době radu a pomoc, chopil se, jakmile byl zdravější, úkolu zmírnit 
bídu a starosti lidí, když jim věnoval své lékařské znalosti. Nemocní, kteří 
z hlediska medicíny neměli naději na uzdravení, přivedla božská Prozřetelnost 
k Frabatovi. Vždy věděl, kde a jak má pomoci. Počet lidí, kteří u něj hledali 
a nalézali pomoc, byl díky jeho ochotě a schopnostem stále větší, takže se 
cele oddal službě trpícímu lidstvu. Jedné noci, kdy Frabato vyčerpán namáhavou 
prací, jež je od lékaře vyžadována, chtěl svému fyzickému tělu dopřát 
několik hodin spánku, náhle uslyšel opět ono tajemné volání Urgayi. Přepadl 
ho stísněný pocit. „Mám snad již ukončit pozemský život a převzít novou 
misi pro tento svět?“ uvažoval. Duchovní volání, které bylo stále pronikavější, 
musel bezpodmínečně uposlechnout. Znavený se uložil na lůžko, oddělil duši 
a ducha od fyzického těla, které ochránil před démonickými vlivy a v tom okamžiku 
stál Urgayovi tváří v tvář. Tentokrát nešlo o velké shromáždění. Velekněz 
Bratrstva Světla Urgaya seděl se zkříženýma nohama v jeskyni ve skalní stěně 
na nejvyšších vrcholcích vysokých hor. Marně by průměrný smrtelník hledal 
vchod do této jeskyně, neboť hmotně vůbec neexistoval. Jeskyni bylo možno nalézt 
jen mentálně a astrálně, kromě toho byla viditelnou jen těm, které Urgaya 
k sobě pozval. Prostor ozařovalo matné světlo. Stěny jeskyně byly holé, podlaha 
pokryta jehličím, na němž ležel malý koberec zároveň sloužící jako plášť. 
Urgaya seděl na koberci a přívětivě Frabatovi pokynul. Ten chtěl uctivě a 
s hlubokou úklonou padnout Urgayovi k nohám, ale Urgaya mu dal pokynem ruky na 
srozuměnou, aby se posadil. Poněkud stranou od Urgayi usedl Frabato do lotosové 
ásany. Zavládlo hluboké ticho a každý byl ponořen do svých myšlenek. Urgaya 
se modlil v nitru svého ducha a vysílal božské Prozřetelnosti slova úcty. Tak 
to bylo mezi Bratry světla zvykem, když se sešli. Frabatův pohled spočinul na 
Urgayovi, který otevřel oči a láskyplně se na Frabata podíval: „Dnes není 
velká schůze jako posledně, když jsem tě k sobě volal. Jak víš, volám k 
sobě někoho jen tehdy, chci-li ho v jeho misi poučit nebo mu poskytnout radu. 
Tebe, milý bratře, jsem zavolal, abych ti oznámil, že jsi ve všech zkouškách, 
které ti byly souzeny, obstál, a to i v největší bolesti a nouzi. Dík tobě. 
Božská Prozřetelnost tě miluje a bdí nad tebou.“ Urgaya ustal v hovoru a pozoroval 
Frabata, jak na něj toto sdělení působí. Ve Frabatově nitru se nic nepohnulo, 
byl dalek jakékoliv pohnutky. Urgaya se znovu ujal slova a pokračoval: Jeden bratr 
světla z řady dvanácti bratrů se po ukončení mise rozplynul jako individualita 
a vešel do prasvětla. Jeho místo je volné a Bůh mě pověřil nabídnout ho 
tobě. Jsi přijat do Rady starších a zaujímáš od této chvíle, stejně jako 
ostatních jedenáct bratrů, nejvyšší hodnost, jakou bratr Světla v naší hierarchii 
může vůbec dosáhnout. Převezmeš tím ovšem také veškeré povinnosti vůči 
Světlu. Nelze ustoupit, ledaže by ses, jako tvůj předchůdce, rovněž vzdal 
své individuality a vešel do Prasvětla. Božská Prozřetelnost však spoléhá 
na to, že jí budeš i nadále věrně sloužit a úkoly, které ti určí, konat 
k dobru lidstva. V žádném případě, ať jsi byl kdekoli a kdykoli napaden a 
mučen, jsi svěřené síly nepoužil ke své obhajobě. Nikdy jsi jich nezneužil 
a všechno, co se týkalo tvé pozemské schrány, jsi ponechal vůli božské Prozřetelnosti. 
Každé pokušení sám si pomoci jsi kategoricky zamítl. Božská Prozřetelnost 
není nevděčná a odměňuje své sluhy podle zásluh. Kdyby ti byl v tvém dalším 
životě v nynějším vtělení osud tu a tam nepříznivý, tak věz, že Bůh 
tě nikdy neopustí. Těš se, bratře Frabato, jsi jeden z vyvolených bratrů Světla, 
jemuž je dopřáno být nástrojem ke splnění Boží vůle.“ Ačkoliv byl Frabato 
Urgayovými slovy velmi dojat, mlčel. Ani pýcha či sebevědomí neovládly jeho 
nitro. Sdělení, že byl přijat do Rady starších, vzal klidně na vědomí a 
v jeho chování se nic nezměnilo. Důvěřoval nebeskému řízení, neboť věděl, 
že ho božská Prozřetelnost nikdy neopustila. Klidným hlasem odpověděl Urgayovi: 
„Uznává-li božská Prozřetelnost za dobré, přijmout mě do Rady starších, 
nechť tomu tak je. Podvoluji se každému příkazu, který od Pána světa obdržím. 
A je-li moje práce určena pro dobro lidstva, vím, že tím sloužím Bohu, 
a to je pro mě největší zadostiučinění.“ Urgaya blahovolně pokynul Frabatovi 
při jeho slovech a řekl: „Bratře, nic jiného jsem od tebe nečekal. Vím, že 
jsi ze všech bratrů nejzralejší, a proto také schopen věrně splnit každou 
misi, kterou ti božská Prozřetelnost svěří. Jak víš, bylo ti při poslední 
velké schůzi určeno zveřejnit prvních pět listů Knihy moudrosti, tzn. popsat 
pět sloupů chrámu a učinit je lidstvu srozumitelnými. Nadešla doba, kdy tento 
úkol musí být splněn. Také kvůli tomu jsem tě, milý bratře, zavolal, abych 
ti připomněl splnění mise.“ Tichá naděje, kterou se Frabato celou dobu konejšil, 
že božská Prozřetelnost od tohoto plánu upustí, zhasla jednou provždy. Musel 
tedy splnit vůli Nejvyššího vládce Světla a jeho zástupce Urgayi. Sklopil 
oči a jeho srdce silně bilo, neboť tato úloha pro něj nebyla snadná. Urgaya 
viděl, co se ve Frabatovi odehrává a oslovil ho: „Můj milý bratře Světla! 
Válka a velmi neklidné doby na Zemi přivedly v posledních letech milióny lidí 
do nadzemské zóny. Mezi nimi bylo také velmi mnoho duší, které činily božskou 
Prozřetelnost zodpovědnou za to, že po dobu jejich života na Zemi neměly možnost 
se obeznámit s opravdovými zákony zasvěcení, protože tyto výsady měli jen 
jednotlivci. Žalující poukazovali na to, že jejich učitelem musel být vždy 
jen osud a že neobdrželi žádné upotřebitelné pokyny pro svůj duchovní vývoj. 
Aby byl těmto žalobám provždy učiněn konec, rozhodla se božská Prozřetelnost 
pověřit tebe, abys opravdu milující a pravdu hledající lidi uvedl pomocí knih 
na pravou stezku duchovní vědy. Negativní síly se samozřejmě budou snažit 
klást ti překážky, jako tomu bylo dosud. Na to ale nedbej, přenech vše Bohu, 
který se postará o to, abys mohl opravdová mystéria zveřejnit. Budiž, opakuji 
znovu, prodchnut myšlenkou, že nyní smíš lidstvu ukázat skutečnou cestu k 
Bohu, cestu k vývoji a dokonalosti.“ Po těchto slovech Frabato upřel pohled 
na Urgayu a pravil: „Vydám-li pravá mystéria, nezůstane lidstvu má skutečná 
individualita skryta a každý, kdo bude číst mé knihy, dříve nebo později 
pozná, že náležím jinému stupni vývoje. Mnoho čtenářů bude ode mě žádat 
důkazy mé moci. Budou se na mě obracet se svými hmotnými záležitostmi a žádat, 
abych jim vypomohl. Jak se mám potom, ó Vznešený, zachovat, když mi bylo při 
posledním shromáždění uloženo, abych svůj stupeň vývoje a svou zralost skryl 
všemi prostředky a pravidly hmotného umění. Jak mám tedy na jedné straně 
mystéria zveřejnit a na druhé pomlčet o své zralosti a duchovní příslušnosti?“ 
Takovou otázku Urgaya předvídal. Měl na rtech mírný úsměv, když pravil: 
„Můj milý bratře. Tys načerpal tolik zkušeností na Zemi, přišel jsi do 
styku se všemi negativními a hmotnými silami, s intrikány a nepřáteli, takže 
znáš dostatek prostředků a cest, jak se zachovat. Nemusím ti tedy v tomto směru 
poskytovat žádné rady. Zveřejněním opravdové duchovní vědy je samozřejmé, 
že v tobě bude každý vidět zasvěcence a nemůžeš upřít mínění těch, 
kterým se tvé knihy dostanou do rukou. Nepovažuj to jako porušení mlčení, 
nýbrž za svou misi. Komu máš skutečně pomoci, toho k tobě božská Prozřetelnost 
přivede. O zvědavé a senzacechtivé lidi se nemusíš starat, nevšímej si jich. 
Tvou úlohou není vystupovat jako zázračný muž, mág či okultní velikán, 
máš lidem ukázat pravou cestu k dosažení dokonalosti, aby si v každé osudové 
situaci uměli sami poradit a pomoci. Zákony a magické síly nepoužiješ k tomu, 
abys je přesvědčoval, protože ti, kdo chtějí být nejdříve přesvědčeni, 
aby věřili, nejsou pro pravou cestu k dokonalosti dostatečně zralí. Jsou neschopní 
vzít otěže do vlastních rukou a jejich učitelem musí být nadále osud sám. 
Jsou ale také skutečně po pravdě toužící, kteří si k tobě přijdou pro 
radu. Těmto lidem zajisté poskytneš rád duchovní pomoc, půjde-li o otázky, 
týkající se jejich vnitřního vývoje. Můj milý bratře! I kdyby mělo být 
na Zemi jen několik lidí, kteří pílí, vytrvalostí a houževnatou prací dosáhli 
sami na sobě potřebné zralosti, je tvoje mise splněna. Zato ti, kdo na základě 
tvých písemností obohatí pouze své intelektuální poznatky, zůstanou v nynější 
inkarnaci jen u teorie. Ta jim však přijde natolik k dobru, že jim osud v příštím 
vtělení dá možnost začít s praktickou prací sami na sobě a pokračovat v 
ní. Tvé spisy se dostanou do celého světa. Božská Prozřetelnost se postará 
o to, aby je obdrželi především ti, kteří jsou pro ně zralí. Potom ustane 
nářek osob bez tělesných schrán, zdržujících se v nadzemské zóně, protože 
už nikdo nebude mít právo se vymlouvat, že na Zemi nebylo nic, o co by se mohl 
duchovně opřít.“ Urgaya takto důrazně hovořil k Frabatovi a zanechal v jeho 
nitru hluboký dojem. Nechť božská Prozřetelnost sama ochraňuje mystéria, znělo 
Frabatovi v uších. Já jsem pouze její nástroj. Urgaya, který četl v jeho srdci, 
blahovolně souhlasil. Udělil Frabatovi ještě několik rad pro jeho novou misi, 
dal mu své požehnání a gestem ukončil návštěvu. Frabato se před Velebností 
Bratrstva Světla hluboce uklonil a vyšel z jeskyně, aby se vrátil zpět do svého 
fyzického těla. Uplynuly hodiny, během nichž byl Frabato odloučen od svého 
hmotného těla. Na spánek nebylo ani pomyšlení, a tak raději uvažoval o své 
nové úloze. Byl pevně rozhodnut zveřejnit, co mu bylo uloženo, podle nejlepšího 
vědomí a svědomí, a popsat mystéria v jednoduchém slohu, aby byla snadno pochopitelná. 
Tu a tam se přesto vyskytly různé překážky, božská Prozřetelnost však vždy 
pomohla, takže pravdivá okultní literatura sepsaná Frabatem si razila cestu ke 
všem, kdo na světě hledali pravdu. Frabato splnil své poslání. 


Doslov 
V románovém slohu jsem v tomto díle vylíčil životní cestu zasvěcence. Kdo umí 
číst mezi řádky, pozná v jednotlivých kapitolách ještě mnohem více praktického 
a vědeckého. Obsah románu poukazuje na působení dobra i zla. Důležitá je 
přitom okolnost, že všechny vylíčené události se zakládají na pravdě, nejsou 
vymyšlené. Děj má v zábavném slohu vysvětlit, ale nikoliv přispět k tomu, 
aby čtenář v každém druhém nebo třetím člověku, který mu nevyhovuje, nemá 
dobré smýšlení nebo jehož pověst je nějak ohrožená, hned viděl černého 
mága. Nelze vše nepříznivé připsat vlivu černé magie. Pro informaci budiž 
ještě řečeno, že skuteční černí mágové mají zájem na lidech, kteří 
jsou duchovně vyspělí a mají už za sebou určitý esoterický vývoj. Po takových 
jdou a snaží se na nich uplatnit svůj vliv. Černý mág se nikdy nezabývá bezvýznamným 
jednáním, např. aby jeho přispěním někde kráva neměla mléko a podobně. 
Těmto pověrám věří jen lidé věci neznalí. Tato kniha také nemá za účel 
sloužit jako reklama na spolky či lóže, které svými abstraktními a exoticky 
znějícími názvy chtějí získat nevědomé lidi za své členy, jež se potom 
obvykle stanou obětí značného vydírání. Odmítám též upozorňovat na jakékoliv 
lóže, ve kterých se nevyučuje pravé vědě. Bratrstvo Světla, o kterém se 
v této knize píše, není světskou organizací a své sídlo nemá zde na Zemi. 
Je to spolek zralých duší, scházívajících se výhradně v nadzemské zóně. 
Do řádu Bratrstva Světla má přístup každý, kdo prakticky ovládá první 
tři listy Knihy moudrosti. U koho tomu tak je, ten na sebe upozorní bratry Světla, 
aniž by se o to sám musel starat. Přeji zájemcům a majitelům mých knih ze 
srdce vše nejlepší. 


IN MEMORIAM 
Ačkoliv následující sdělení zarmoutí 
čtenáře a znalé, považuji za svou povinnost seznámit veřejnost touto cestou 
se skutečností, která je pro nás všechny smutná, a to, že František Bardon 
už nedlí mezi námi ve fyzickém těle. 10. července 1958 dovolila božská Prozřetelnost, 
aby duch, po tisíciletí už dokonalý, mohl opustit svou tělesnou schránku, kterou 
mu pro nynější misi poskytlo Bardonovo tělo. Tak, jako všichni vysocí zasvěcenci 
na této planetě jednou a provždy opustí své právě platné tělo, tak tomu 
bylo i v případě Mistra Bardona. Je známo jen několika jedincům, že vysoký 
zasvěcenec, jakým Bardon skutečně byl, neprodělal jako ostatní obyvatelé Země 
normální, úplný průběh znovuzrození, protože jako dokonalý duch potřebuje 
na sebe vzít lidskou podobu jen tehdy, když mu božská Prozřetelnost uloží 
ke splnění novou misi. Na vysvětlenou pro čtenáře uvádím některá fakta 
z Bardonova života, tak jak mi jsou známa: František Bardon se zmiňuje ve svém 
románu, že se převtělil do čtrnáctiletého chlapce, aby byl Viktoru Bardonovi, 
otci tohoto chlapce, duchovním učitelem. Viktor Bardon se předtím zabýval křesťanskou 
mystikou a došel díky své vytrvalosti a oddanosti Bohu až k jasnovidnosti. Protože 
mu však chybělo další rozhodující školení na tomto poli, nepřiblížil se 
přes svoji jasnovidnost vysněnému cíli stát se Božím spojencem. Do svých 
vroucích modliteb vkládal vznešené přání, aby se ještě v této inkarnaci 
setkal s pravým Guru, jehož učení by mohl přijmout. Jeho vznešený požadavek 
neměl zůstat nesplněn. Frabatův duch se převtělil do nejstaršího syna Viktora 
Bardona (byl ze třinácti sourozenců), aby kromě mise, kterou mu určila božská 
Prozřetelnost, převzal ještě jednu – být svému otci pravým Guru. Když se 
potom jedné noci odehrála podivuhodná událost přeměny, nezpozoroval to nikdo 
kromě jasnovidného Viktora Bardona, který od toho dne spatřoval ve svém synovi 
Gurua a prokazoval mu také patřičnou úctu. Jen tak dokonalý zasvěcenec, jako 
byl duch Františka Bardona, může dokázat tento postup a přijmout na sebe víc 
misí, než mu bylo původně souzeno. Volba a přijetí těla, které už bylo v 
pubertě, je ovšem vázaná na určité podmínky. Nový majitel musí přidělit 
původnímu jako protislužbu novou příznivější existenci někde v mateřském 
těle. Musí na sebe také převzít karmu vypůjčeného těla a za všech okolností 
ji kompenzovat, bez ohledu na to, jakým způsobem se to bude dít. Protože karma 
dřívějšího majitele těla byla silně zatížena, zakusil František Bardon 
mnoho útrap i přes svou duševní dokonalost, aby ji očistil. Zmíním se alespoň 
o tom, jaké četné existenční zápasy prodělával, o opakovaných zatčeních 
a pobytu v koncentračním táboře. Právě tehdy prožil nejhorší události a 
musel zažít největší pohanu. I jeho poslední měsíce zkalily nanejvýš nemilé 
události, které nakonec ukončily jeho požehnanou tvorbu. Přijetí takové inkarnace 
může být pro všechny tím nejpádnějším důkazem, jak velkorysý byl v každé 
době duch Františka Bardona v lidské podobě. Tyto informace mohou čtenářům 
objasnit, proč také veliký duch, jehož výjimečné schopnosti a moc sahají 
až k božské Prozřetelnosti, bez hnutí brvou přetrpí i to nejnepříjemnější, 
ačkoli by stačil jen malý pohyb ruky, aby všichni jeho pronásledovatelé byli 
zneškodněni. Stejně tak se to děje i s osudy jiných lidí, u nichž božská 
Prozřetelnost dovolí zásah prostřednictvím jednoho ze svých vyvolených. A 
lze připsat jen lidské nevědomosti, že označují svůj osud často za nespravedlivý 
a pravého zasvěcence považují za neschopného člověka jen proto, že zůstává 
věrný přikázání Prozřetelnosti a nechce vyhovět jejich pošetilým přáním. 
Neuvádím vědomě další životopisné údaje o školách a povolání, neboť 
předpokládám, že toto vyprávění je pro čtenáře a žáky hermetické vědy 
důležitější. Ti, kterým bylo dopřáno poznat Františka Bardona, vědí, že 
odešel jeden z nejlepších. Opravdoví žáci hermetických věd v něm stále 
vidí svého učitele, ať je nyní převtělen či nikoli, na jeho duchovní velikosti 
se nemůže a nebude nikdy nic měnit. Těm, kteří se vážně zabývají díly 
Františka Bardona, ale neměli možnost poznat ho osobně, tímto přibližuji jeho 
duchovní velikost a dále uvádím některé osobnosti různých věků, jejichž 
fyzická těla byla obývána tímtéž duchem – jeho duchem. Tak například je 
každému znalci duchovna znám Hermes Trismegistos, jehož kniha moudrosti zvaná 
Thoth zahrnuje sedmdesát osm tarotových karet. Nikoho proto nepřekvapí vůdčí 
motiv knihy Brána k opravdovému zasvěcení. Známý je čínský mudrc Lao C, 
francouzský astrolog Nostradamus, anglický vědec R. Fludd, hrabě ze Saint Germain; 
také v Apolloniovi z Tyany, vrstevníkovi Krista, najdeme ducha pozdějšího 
Františka Bardona. V předposledním vtělení byl inkarnován v Tibetu, kde byl 
nazýván Mudrcem hor. Po fyzickém odchodu Františka Bardona postrádají tisíce 
lidí, roztroušení po celém světě, svého životního zachránce, rádce a pomocníka 
v mnohých nesnázích. Jeho blahodárné působení plné obětování si zaslouží 
stálé uznání a trvalou, vděčnou vzpomínku na něj. My, kteří víme, že 
neexistuje žádná smrt, chováme přání, aby nás božská Prozřetelnost obdařila 
přízní také v budoucí inkarnaci a umožnila nám sejít se s tímto vysokým 
zasvěcencem, zcela jedno v jaké osobě a postavě. Praha, září 1958 Otti Votavová 
(11. 4. 1903 – 9. 2. 1973) 


Doslov nakladatele 
František Bardon se narodil 1.12. 1909 v Kateřinkách u Opavy a 
zemřel 10. 7. 1958 v Brně. FRABATO bylo jeho umělecké 
jméno – je to zkratka z FRAntiška BArdon, Troppau, Opava. Aby vzbudil zájem 
o magickou vědu, předváděl publiku možnosti pravé magie. Koncem 20. let poprvé 
vystoupil jako umělec v Německu, od roku 1945 žil ve své vlasti, kde se jeho 
hlavním posláním stala léčitelská praxe; vzdělání nabyl v Mnichově. Kvůli 
nedostatku lékařů mu bylo v roce 1945 na několik měsíců předáno vedení 
nemocnice. Jelikož svou metodou dosahoval neobyčejných úspěchů (dokázal např. 
vyléčit rakovinu ve 2. stadiu), zahájili proti němu v roce 1958 štvavou kampaň 
mediků, která nakonec vedla k jeho zatčení v dubnu téhož roku. Ještě během 
vyšetřování, tedy dříve, než byl vynesen rozsudek, zemřel v nemocnici na 
starou chorobu, na niž mu byly odepřeny léky. Během neobvyklého vzniku tohoto 
díla mě stálo trochu sebezapření zveřejnit je pod jménem Františka Bardona. 
Důležitost tématu však byla rozhodující. Abych učinil pravdě zadost, nemohu 
neříci, že František Bardon dodal k této knize konstrukci z faktů jeho života. 
Literární úpravu přenechal z nedostatku času zcela své sekretářce Otti Votavové. 
Bohužel zanechaný rukopis nebyl připraven do tisku, proto jsem jej přepracoval. 
Nyní by měl být odhalen plný název zmíněné lóže v této knize. FOGC (Freimaurerischer 
Orden der Goldenen Centurie) znamená Řád zlaté centurie svobodných zednářů. 
Latinský výraz Centurie platí pro číslo sto. Dále bych chtěl ještě sdělit 
čtenářům některé informace, které František Bardon předal své sekretářce 
Otti Votavové (dle jejích slov). Podle tohoto sdělení byl Adolf Hitler členem 
Lóže 99. Kromě toho byl spolu s některými důvěrníky členem řádu Thule, 
který byl vnějším nástrojem skupiny tibetských černých mágů, kteří využívali 
členy tohoto řádu pro své cíle. Jen ten, kdo zná tyto skutečnosti, může 
porozumět větě z Hitlerovy řeči ze dne 30. 1. 1945: „Také v tomto boji nezvítězí 
vnitřní Asie, nýbrž Evropa – a v čele onen národ, který zastupoval jeden 
a půl tisíce let Evropu jako mocenská převaha proti Východu a i v budoucnu zastupovat 
bude!“ (Citát z knihy Maxe Domaruse „Hitlerovy řeči a proklamace 1932-1945“). 
K maskování měl Hitler více dvojníků, které využíval při různých příležitostech. 
Hitler nabízel Bardonovi vysoké úřady ve své vládě, jestliže mu pomocí svých 
magických schopností pomůže vyhrát válku. Kromě toho mu měl prozradit adresy 
zbývajících 98 členů Lóže 99. Když mu odmítl pomoci, byl na Hitlerův příkaz 
vystaven hroznému mučení. Od června do října 1941 byl držen v zajetí a poté 
propuštěn, neboť se věřilo, že na zranění brzy zemře. Po válce František 
Bardon svými magickými schopnostmi potvrdil, že Hitler uprchl do Jižní Ameriky. 
Aby nebyl poznán, dal si provést několik operací obličeje. K útěku Hitlera 
bych chtěl ještě poznamenat, že jeden z největších německých deníků ze 
dne 5. 3. 1979 ohlásil, že v jihoamerické džungli bylo nalezeno jeho soukromé 
letadlo. Považuji za možné, že Hitler uprchl do Akakoru. Akakorský příběh 
je obsahem knihy K. Bruggera Kronika Akakoru. O skutečnosti, že s uzavíráním 
smluv každého druhu se musí počítat i se škodami, píše Bardon obšírně 
v díle Praxe magické evokace. Kdo důkladně studoval okultní vědy, tomu nebude 
zatěžko posoudit působení lóží, sekt a různých „kruhů“. Kde se za duchovní 
poučení požadují peníze nebo vázání na přísahu a kde vyšší tajemství 
zůstávají nižším stupňům uzavřeny, tam by měl každý adept zachovávat 
nejvyšší bdělost. Pokud se týká důkazů k událostem a fenoménům zobrazených 
v této knize, zůstanou vyhrazeny jen magicky rozvinutému člověku. Lidstvo se 
bude muset spokojit s tím, že mnohé důkazy v našem kosmu mohou být předávány 
výhradně duchovními prostředky. Fotografie Herma Trismegista, Lao C, Mahum Tah-Ta 
a Shambally, zveřejněné v této knize, zhotovil František Bardon pomocí magického 
zrcadla ze sféry Akáša. Předpokládá se, že Mahum TahTa je jeden z posledních 
přežívajících adeptů „modré rasy“ Atlantis, který ještě dnes působí 
jako učitel v Shamballe.